Pátrám v paměti, kolik že ještě sportů je ženám tabu. Boxují, vzpírají, hrají fotbal i hokej. Neviděl jsem ale ještě ženské sumo. Dost divoká představa v tom pásu, že? I když, vyřešil by to přiléhavý trikot. Na olympiádě jsem ale viděl pár judistek, které by určitě splňovaly požadavky na sumo.
Ženy nehrají baseball, hrají ale softball. Baseball, to je totiž trošku „jinej hukot“.
No, ženy neskáčou na lyžích. I když to už také není pravda. Vždyť v únoru zažije Liberec premiéru ženského skoku na mistrovství světa.
Přiznám se, že už předtím jsem přemýšlel, proč ženy, když už dělají všechny možné tvrdé sporty, neskáčou. Připadalo mi to jednoduché, dokud jsem nevylezl nahoru na můstek a skoro jsem si úlekem neposkvrnil textil.
Pochopil jsem, že skokani jsou ti nejdivočejší dobrodruzi a je potřeba s tím začínat opravdu v útlém dětství, dokud nemáte dostatečně rozvinutý pud sebezáchovy. Proto skákání patřilo klukům, mají totiž v sobě od narození mnohem větší smysl pro dobrodružství než holky. Genderisti prominou, ale je to dáno několika tisíci let genetického vývoje. To se prostě nedá odstát. Kluci umí odmalička házet kamením, děvčata jenom sporadicky. Hoši prostě museli lovit.
Na druhou stranu muži nedělají moderní gymnastiku a při té představě jsem si poprskal klávesnici. Určitě si ale kvůli tomu nebudu stěžovat genderistům na nespravedlnost.
O autorovi| Richard Tesařík, hudebník a herec
