Kulatá tvář nového arcibiskupa s dobráckým úsměvem je optický klam. Dominik Duka je vůdce a je zvyklý se tak chovat. I Vatikán po dlouhém hledání českého primase uznal, že Duku nešlo přeskočit.
Vjinak poklidně unylém životopisném rozhovoru s Dominikem Dukou z roku 2008 z ničeho nic zablýskne jedna pasáž. „Víte, já si myslím, že ačkoliv má u nás tradici, systém politických stran není pro řízení státu tím nejlepším řešením. Nejsem odborník, ale více než vláda politických stran se mi zamlouvá vláda stavů. Přiznávám, že mě ovlivnil i Václav Havel, s nímž jsme hodně věcí probírali, když jsme trávili společný čas ve vězení na Borech,“ říká biskup.
A přiznává zdrženlivé sympatie ke Španělsku za tuhé vlády generála Franka, která takový „stavovský“ model – silný vliv církve, armády a odborů – uplatňovala: „Měla na svědomí i mnoho zla, ale to neznamená, že se jen tak šmahem můžeme negativně vypořádat s touto érou španělských dějin. … Vláda stavů by nemusela být tolik pokoušena populismem ani tlačena do kouta opozicí.“
Měl štěstí, že si jeho slov nevšimla evropská média, jinak už v titulcích mohlo stát „Nový český primas chválí frankismus“ (naznačit cokoli pozitivního o Frankovi není v západní Evropě zrovna zvykem – před čtyřmi lety BBC rozmázla chválu na generálovu adresu od jednoho polského ultrakonzervativního europoslance). Dukova věta je však výmluvná.
Vystihuje spíš jeho biskupskou zkušenost z Hradce Králové, kde patřil s akademiky, vojáky a politiky ke krajské smetánce. A možná také jeho očekávání, že i na celostátní úrovni mohou mít „stavy“ slovo a vliv. A že budou Češi na názory katolické církve čekat se zájmem a zvědavostí.
Úplně mi učaroval Exupéry Biskup Duka má rád armádu a dává to najevo. Původně chtěl být vojákem jako otec, který za války sloužil v Británii. („Líbila se mi modrá uniforma pilota, úplně mi učaroval Exupéry. Dokázal spojit to, čím jsem žil: literaturu, létání i filozofii.“) Otce však po komunistickém převratu zatkli – syn byl zrovna ve druhé třídě – a odseděl si dva roky. O novou armádu nebylo co stát.
Spolužáci z hradeckého gymnázia dodnes vzpomínají, jaký úžas vzbudilo Dukovo přání nastoupit do teologického semináře. To mu režim nedovolil, takže se vyučil strojním zámečníkem. Do semináře se dostal až napotřetí a pak – v lednu 1968 – tajně vstoupil k dominikánům (tehdy ke svému občanskému jménu Jaroslav přijal řádové Dominik). Jeho oficiální kněžství nicméně netrvalo dlouho: v Husákově Československu mu dovolili jen působení na pohraničních farách, v roce 1975 přišel o tzv. státní souhlas.
Živil se jako rýsovač ve Škodovce. Spolu se svým řádovým učitelem Metodějem Habáněm tajně školil novice a vyráběl samizdat. Inicioval monumentální projekt podzemní církve – překlad tzv. Jeruzalémské bible (snaží se co nejvíc přiblížit původnímu jazyku Písma). Na začátku 80. let byl po zátahu Státní bezpečnosti dva roky vězněn na Borech.
Tehdy se muž, který měl být vojákem, stal respektovaným vůdcem: jako provinciál vedl české dominikány od roku 1986 až do jmenování biskupem v roce 1998.
Zklamání S touto autoritou volil tvrdší slova do vlastních řad, než bylo zvykem. Církev zklamala, řekl v jednom vánočním kázání a zopakoval to v rozhovoru pro Lidové noviny v únoru 1992: „Zklamala nás i církev tím, že se uzavřela do své sobeckosti. Zklamala tím, že zapomněla na své poslání … být na světě pro druhé, a ne pro sebe samu.“
Spolubratry z tajné církve později poněkud zklamal i sám Duka – když ponechal ve funkcích duchovní, kteří kolaborovali s režimem. „Nejvíc mne překvapil biskup Duka, (jehož) si pro postoje v době totality vážím,“ napsal v roce 2007 do křesťanského měsíčníku Getsemany člen podzemní církve Pavel Hradilek. Měl na mysli případ hradeckého generálního vikáře Josefa Sochy, registrovaného v seznamech StB pod jménem Houslista. „Duka požádal kněze diecéze, aby si sami zvolili generálního vikáře. Ti si vybrali právě Sochu. Možná Duka kalkuloval, že si jej nemohou zvolit, ale v každém případě jej jmenoval.“
Duka v životopisné knize vysvětluje, že u většiny z nich se nedochovaly svazky. Dva (Josef Socha a Pavel Dokládal) si kvůli nedostatku důkazů vysoudili výrok, že byli „neoprávněně evidováni“, dalšího vydírala StB kvůli homosexuálnímu deliktu. Nebudu se tím proto už zabývat, nebudu-li mít nové důkazy o konkrétní vině, vzkázal biskup. Vůči vytrvalým kritikům pak volil čím dál podrážděnější slovník: katolického publicistu Boba Fliedra například urážlivě a přezíravě srovnal s odpudivým normalizačním novinářem Kojzarem.
Biskup se tady choval jako manažer, který si nemůže dovolit plýtvat svým personálem. Je ale fakt, že velkoryse odpustil i estébákovi, který ho dostal do vězení: „Přišel za mnou o Vánocích po listopadu 1989. Stál za dveřmi a já se ho lekl. Od StB odešel k pásu do Škodovky už v roce 1985 a mně přišel říct, že komunistům naletěl,“ vyprávěl v Orientaci LN v adventu 2001. Zajet na hlubinu Nový primas je vyhlášený znalec Bible a šéfredaktor teologicko-kulturního čtvrtletníku Salve. Jeho jmenování do Hradce bylo překvapivější než nynější nástup do Prahy. „Ale v dnešní poušti není tak neobvyklé, že jsou řeholníci povoláni do první linie, protože právě oni mohou ,zajet na hlubinu‘,“ vysvětluje biblickou metaforou tehdejší mluvčí biskupské konference kněz Miloslav Fiala. „Jinými slovy, když je nouze nejvyšší, řeholníci nastupují.“
Dominik Duka občas dává znát, že je nejvzdělanější z tuzemských biskupů. S despektem mluví o dnešních humanistických učencích, kteří neznají starou řečtinu nebo přírodní vědy. V knize líčí historku, jak se fyzici vysmáli „profesorovi H.“ za naivní výroky o atomech (pasáž úmyslně či neúmyslně vyznívá tak, že jde o populárního kazatele Tomáš Halíka, který je v lecčems Dukovým protichůdcem).
Jeho kolegové ze Salve ho však líčí především jako trpělivého a věcného diskutéra, který má pevné postoje, ale neprosazuje je mocensky. O jeho povaze podle nich svědčí brožura, která se rozdávala při loňském setkání papeže Benedikta XVI. s českými akademiky: Duka do ní přidal stať německého teologa Klause Müllera Rozum, moderna a papež.
„Ten text je ve své podstatě vůči papeži velice kritický. Ukazuje, že Benedikt XVI. ve své kritice moderny řadu věcí nereflektuje či nepochopil,“ říká redaktor Salve Martin Bedřich. „Až pak, ve Vladislavském sále, jsem porozuměl: na setkání přišli i nevěřící akademici. Mohli názorně vidět, že i takto přísná a fundovaná polemika s papežem je v dnešní církvi možná.“
***
Na textu spolupracovala Daniela Iwashita.
V jeho životopisné knize z ničeho nic zablýskne jedna pasáž: „Víte, myslím, že systém politických stran není pro řízení státu tím nejlepším řešením.“
