Člověk je „zoon politikon“ a vedou se spory o to, jak moc zoon a jak moc politikon. Ve „sporech o člověka“ mezi biologií a humanitněspolečenskovědními (zkráceně „humsoc“) obory zaznívají nejen odlišné myšlenkové zdroje, metody a odlišné psychotypy zúčastněných vědců (průměrný molekulární genetik se průměrnému poststrukturalistickému filozofovi podobá jen vzdáleně, počtem končetin a tak), ale i snaha monopolizovat si toto zásadní a výživné téma. Těší-li se biologové, že časem vysvětlí všechno, co se člověka týká, a humsocy tím učiní zbytečnými, humsocové se na totéž z pochopitelných důvodů netěší a naopak. Centrálním pojmem, kolem kterého se spory točí, je „genetický determinismus“.
Z faktu, že od rodičů dědíme značnou část svých vlastností (lidem se rodí děti, nikoliv štěňata či žaludy), nevyplývá nutně determinismus genetický, neboť genetika je jen jednou z možností, jak získávat vlastnosti od předků. Když si rodiče čistí zuby, děti si s vysokou pravděpodobností také čistí zuby a je věcí víry, předpokládáme-li, že „gen pro čištění zubů“ neexistuje. Dědičnost vysokoškolského vzdělání je velmi vysoká, šlechticům se rodí samí šlechtici a Italům se jen vzácně narodí Jihočech. Je obtížné rozlišit kulturní a genetickou dědičnost, pokud toho o dědícím se fenoménu opravdu hodně nevíme, což obvykle nevíme. Když v moderní americké populaci měřili korelace mezi různými vlastnostmi rodičů a dětí (100 % znamená úplnou totožnost), vyšly hodnoty 71 % pro náboženství, 61 % pro politické názory, 49 % pro IQ, 42 % pro délku předloktí... inu, poznat, co je genetika a co kultura (výchova), dle přesnosti mezigeneračního kopírování nelze.
Co se ale zásadně liší, jsou naše apriorní očekávání: tak automaticky věříme, že dědičnost lidského chování je kulturní, že pro toto tvrzení nežádáme žádné důkazy; naopak ten, kdo tvrdí, že lidské chování se dědí geneticky, musí předkládat složité analýzy, a stejně mu to nikdo nevěří. Jen namátkou: pokud je pravda, že děti z rozvrácených rodin mají sklony zakládat neúspěšná krátkodobá manželství, všichni tento fenomén vysvětlujeme kulturní dědičností (špatná výchova, nedostatek pozitivních vzorů). Už formulace, že sklon k rozvodům je dědičný, nám připadá až svatokrádežná, ačkoliv o samotném fenoménu obvykle nepochybujeme, například když si dcera přivede domů ženicha takto podezřelého původu. Háček je v tom, že „gen pro krátkodobé rodinné vztahy“, pokud by existoval, by způsobil totéž (děti by ho od rodičů pochopitelně dědily), a navíc by se patrně i úspěšně šířil (kdo je spíše věrný, uzavře manželství třeba ve dvaceti letech, vyprodukuje tři děti a ve věku 35 let toho nechá; kdo je spíše nevěrný, ten se ve věku 35 let rozvede, uzavře nové manželství a v něm vyprodukuje dejme tomu dvě děti: „gen pro věrnost“ má v nové generaci tři nositele, „gen pro nevěrnost“ pět, a je na tom tedy líp).
Netvrdím, že se rozvodovost dědí geneticky, jen upozorňuji na to, že důkazové břímě genetiky a kultury je vnímáno velmi asymetricky. Humsocové jsou z invaze biologů nervózní zbytečně -spor o lidskou podstatu mají od počátku vyhraný. Zjevně chceme předpokládat, že člověk se rodí jako tabula rasa, takže ho mohou rodiče, učitelé, kněží či politici obrábět k obrazu svému. Proč chceme něco tak strašlivého a proč nám nepřipadá jako kýžený ideál člověk determinovaný od početí stejně natvrdo jako chrobák, je jiná otázka.
Věříme, že dědičnost lidského chování je kulturní, a pro toto tvrzení nežádáme žádné důkazy
O autorovi| JAN, Autor přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity evoluční biolog
