Koncert byl příjemnou vzpomínkou a evokací 60. let, atmosféra ale nebyla sentimentální a ubrečená, ale spíš bublala. Byli tu Jiří Suchý a Karel Gott, Hana Zagorová a Jitka Molavcová, Petr Janda a Karel Černoch, Patrasová a Slováček a také Havlovi.
Byl tu kdekdo z pop světa, a tak jsme s Honzou Rejžkem a Bárou Štěpánovou nabízeli k podpisu arch za propuštění Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana z vězení a Bára nabídla petici i národnímu umělci Karlu Gottovi. Poté co Hana Zagorová podepsala Několik vět, by pro národ bylo velice důležité, kdyby se dvou novinářů zastala i tato hvězda, mínili jsme. Hvězda ale odmítla.
Nicméně po koncertu se konal večírek v baru Černý koníčkek a tam přišel i „božský“ Karel. S Václavem Havlem se samozřejmě znají z 60. let, kdy jeden zpíval v Semaforu a druhý pracoval v Divadle Na zábradlí. Zřejmě mu bylo trapné dramatika nepozdravit a přišel za ním. Načež Václav, aniž by tušil, že byl Gott k podpisu vyzván, mu začal vykládat o Lidovkách a o zavření dvou novinářů, kteří je dělali.
Vysvětloval mu, že to je skutečně skandální věc, a Gott na to: Mně to trošku uniklo, já tady hlavně furt nejsem, tak jsem nevěděl, o co jde, a přišla za mnou dívka, kterou neznám, kterou jsem nikdy neviděl, abych podepsal tuhle listinu, a já řek: Nerad. Nerad podepisuji něco, co napsal někdo jiný - já do toho mohu mluvit sám za sebe, sám třeba někoho informovat, a tak dokážu věci pomoci třeba jinou cestou. Necítím se dobře, když se jenom pod něco podepíši, jsem zvyklý se vyjadřovat sám. U těch správnejch dveří. Já jsem v tomhletom individualista. Pan Havel mi to teď vysvětlil, povídá mi, a buďte ujištěna, že já znám lepší cesty než se někam bezmyšlenkovitě podepsat. Promluvit si s někým, že... Jakmile jsem na té listině, tak nás automaticky smetou, všechny. Voni mi řeknou, co chcete, vždyť oni ty Lidovky nedostaly to povolení, to razítko k registraci. A co já jim můžu k tomu říct? Ukáže se, že jsem něco jen tak podepsal, aniž bych to znal. A takhle si řeknou: hele, von to nepodepsal, ale jde za tím.
Oponovala jsem mu, že to se národ nedozví, když bude někde na ÚV někomu šeptat něco ve správných dveřích. A že je potřeba, aby všechny jeho fanynky věděly, že i on je proti nespravedlnosti, že i jemu se příčí, že jsou zavřeni novináři. - Ti lidé, kteří vás poslouchají, kupují vaše desky, vám věří a probudí se, když zjistí, že jde o tak vážnou věc, že se k ní vyjadřuje i Karel Gott. - Ale já musím napřed zjistit, o co jde, abych se neblamoval. Vždyť já jsem je ještě neměl v ruce. Ty noviny. A co kdyby si mě ti hoši zavolali a řekli by: pojďte si popovídat o těch novinách, co jste tam čet, co vás třeba zaujalo, když se jich tak zastáváte? A já bych nevěděl. Představte si tu ostudu. Já jsem v některejch věcech takovej jako nevzdělanej, ale teď mi to pan Havel vysvětlil...
Nabízím mu, že mu LN seženu a pošlu a snažím se mu vysvětlit, že byla právě v parlamentě přijata tzv. „zákonná opatření“ proti tomu, kdo něco napíše, vydá a rozšiřuje, a že to je tak gumové opatření, že by podle něho mohlo být souzeno snad i celé Svobodné slovo a Poštovní novinová služba.
A vrací se k nám Václav, který se ve společnosti hvězd semaforských, hereckých, filmových a pop music stal středem zájmu a musel absolvovat i v tomto baru jakousi autogramiádu.
Vrátili jsme se opět k programu, který v Lucerně právě odezněl. Václav Havel: Jirka Suchý mi teď říkal, že měli původně takovou koncepci, kterou potom opustili, že by na závěr bylo předání Lucerny zpět rodině Havlů. Taková scénka nějaká že by to byla vtipná. Ale popravdě řečeno, já jsem myslel, že mě zatknou cestou sem, protože policie se bojí mé fyzické účasti na čemkoli kdekoli. Ale s tou scénkou by se to nehodilo, myslím, že mám na tyhle věci cit... Představoval jsem si v duchu, že kdyby mě někdo donutil mluvit na pódiu, tak že řeknu jednu větu, ale byl jsem šťasten, že situace dozrála tak, že mi nic takového nehrozilo. Něco jiného by bylo, kdybych býval v Semaforu zpíval deset let jako Matuška například. Vypadalo by to, že se na to pódium cpu a že se snažím udělat z toho jejich výročí nějakou politickou demonstraci, a to je mi trochu cizí. Já nejsem pódiový člověk.
Karel Gott: Ale jste politikem... Václav Havel: Oni mě nazývají politikem, ale já to chápu spíš jako občanské angažmá. Že to budu schopen dělat tak dlouho, dokud to budu dělat jako amatér. Mé povolání je býti spisovatelem. Nikdy bych nepřijal oficiální politickou funkci.
***
Další ukázku z knihy Ireny Gerové najdete v pondělních LN Ze zákulisí
Irena Gerová pracovala v osmdesátých letech v kulturní rubrice Svobodného slova. Ač oficiální novinářka, spřátelila se postupně s několika osobnostmi neoficiální scény včetně Václava Havla. Na podzim 1988 si začala psát jakýsi politicko-společenský deník, jenž tvoří páteř knihy Vyhrabávačky. V příštích dnech ji vydává nakladatelství Paseka a LN z ní uveřejní čtyři ukázky. Druhou rovinu knihy tvoří přepisy z magnetofonu, na nějž si Gerová nahrávala nejprve sérii neformálních rozhovorů s Václavem Havlem a posléze dění v zákulisí „revoluce“. Záznamy z tribuny na Letné i odjinud zajímavě doplňují nahrávky jednání uvnitř OF i mezi OF a vládnoucí mocí, pořizované Havlovým tajemníkem Vladimírem Hanzelem. Po převratu Gerová točila hlavně dokumentární filmy. Zemřela na rakovinu v prosinci 2006.
