Rozdělování pražských kulturních grantů vyvolalo bouřlivou diskusi. Naprostá většina ohlasů, jež redakce LN obdržela, byla k novému způsobu kritická. K výjimkám patří text Petra Kratochvíla. Proč stejně intenzivně jako pražští divadelníci neprotestují například hudebníci? Přece proto, že jiné druhy umění jsou více zvyklé na samostatný život a méně závislé na dotacích.
Protestující nastolili zjednodušující revoluční dikci: nedáte nám, co chceme - jste nekulturní. Říkáte, že se v divadlech prohospodaří zbytečně mnoho peněz - jste nekulturní. Novináři podporují petičníky s ohnivým svitem v očích - jako fotbaloví fanoušci svůj klub. Bojují přece zástupci kulturních elit proti nekulturním omezencům. Článek věcně a nestranně popisující situaci jsem četl jeden, před časem v MF Dnes. Do podstaty sporu nepronikli ani elitní novináři jako Renata Kalenská nebo Václav Moravec.
O velmi různé umělecké úrovni protestujících divadelních scén se nemluví. O tom, jak nakládají s veřejnými penězi se nemluví už vůbec, takovou maličkostí se přece nikdo nebude zabývat! Za tzv. nezpochybnitelná jména (Suchý) a značky (nejčastěji Divadlo Na zábradlí), kterými se personifikuje „kultura“, se skryje všechno. Na druhé straně prý stojí personifikovaná „nekultura“ - radní Richter a soukromá divadla.
Mluvme o ceně vstupenek!
Umělci nebývají z těch, kteří přemýšlejí o výdajích. Utratit se dá jakékoliv množství peněz, zvlášť lehce se utrácejí ty, které si sami nemusíme vydělat. O to důležitější je, aby odpovědné managementy spravující dotované scény byly skutečně nuceny dávat svým umělcům nějaké racionální hranice. Přemýšlet o tom, zda se nedá udělat totéž za méně peněz. A dokonce jak nějaké další vydělat. Proč se stejně intenzivně jako o požadavcích na granty třeba nemluví o ceně vstupenek?
Když z výnosů vstupného pokryjí divadla sotva 30 % svých nákladů a tváří se, že na zbývajících 70 % mají mít nárok, je to racionální? Když pan Suchý potřebuje na provoz svého soukromého divadla milion korun měsíčně, nemá ho, dělá pětimilionové dluhy a přitom prodává vstupenky v průměru za nějakých 250 Kč, je to racionální? Je normální, když je v divadle zaměstnáno několikanásobně víc provozních zaměstnanců než herců? V MDP na 24 herců 131 zaměstnanců, v Divadle na Vinohradech 39 herců na 194 zaměstnanců, tedy více než pětinásobek. V Divadle v Dlouhé a Na zábradlí „jen“ víc než trojnásobek. Kdybych podobně vedl svoje divadlo, zkrachoval bych po měsíci provozu.
Dobře zaplaceno musí přece dostat především herci a autoři - oni jsou ti, za kterými lidé do divadla chodí. Hrajeme tolik představení, kolik se jich vyprodá, nemůžeme si dovolit dotovat kromě vzniku inscenace i její provoz. Nikdy nevíme, jak dlouho se která inscenace bude hrát a kolikrát. Ale toto riziko přece k divadlu a k umění patří. Někteří z vynikajících mladých muzikantů a zpěváků, kteří u nás hrají, mají -aby měli jistotu, že pokryjí základní existenční potřeby - civilní zaměstnání, z kterých se uvolňují na zkoušky. Tuto jistotu ovšem řadě herců dotovaných scén pokrývá právě divadelní plat (často nedůstojný, právě proto, že se zaměstnává tolik dalšího personálu) a odtud pak vybíhají za lepším výdělkem do televize, dabingu nebo soukromých produkcí. Je to normální nebo spravedlivé? Nedělám dluhy, nezávisím na dotacích Pan Vladimír Just mi vyčítá (Komise není ústní voda, LN 7. 5.), že vedle „seriózního repertoáru“ (zaplaťpámbu, konečně připustil, že nějaký máme), hraju padesát i více představení černého divadla. Měl by se možná zajímat o to, jak to dělám, že svoje „seriózní představení“ dotuji ze svých výdělků z černého divadla. Nedělám dluhy, nejsem závislý na dotacích. Měl by mě dávat za příklad dobrého hospodáře. I toto je podnikání v divadle, nejen - jak se často zjednodušuje -generování zisku.
Proboha, zbavme se bolševismu v našich hlavách, prosím! Když všude vidím, jak se s penězi nakládá - když všichni trvají na tom, že divadla mají na podporu nárok, budu zase já stále tvrdit: potom mají mít nárok opravdu všichni.
O autorovi| Petr Kratochvíl majitel a ředitel divadla Ta Fantastika
