Zelení? „To přece není žádná strana. Jsou to jen ekologičtí idioti, kteří brzy zmizí,“ láteřil kdysi sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt.
Jeho slova se ale neukázala jako zrovna prorocká. Ve Schmidtově době, tedy na přelomu 70. a 80. let, se mnohovrstevné aktivistické hnutí začalo přeměňovat v politickou stranu, která se postupem času ukázala jako velmi životaschopná. (U kolébky stál i třeba někdejší studentský vůdce Rudi Dutschke.)
Zelení na své cestě překonali několik milníků. V roce 1983 poprvé pronikli do bonnského parlamentu - tehdy na zasedáních poutali pozornost i svým zjevem. Typické pro ně byly třeba seprané svetry nebo dlouhé vlasy a vousy. V roce 1985 se zase Joschka Fischer stal v Hesensku ministrem životního prostředí, přičemž dodnes Němci nemohou zapomenout na to, jak úřad přebíral v teniskách.
I to lze brát jako jistý důkaz toho, že Zelení v této době stále byli spolkem, který na politické scéně představoval extravagantní fenomén určený pro spíše užší pole přívrženců. Později se sice Zelení začali přiklánět více k mainstreamu, přesto si jistý protestní duch udrželi. Německé znovusjednocení pak pro ně přineslo absorbování i názorově blízkého občanského proudu z NDR. (Úplný název strany proto dnes zní Bündnis 90/Die Grünen -Spojenectví 90/Zelení.) Joschka Fischer změnil dogma V roce 1998 Zelení poprvé vstoupili do vlády a Joschka Fischer se stal velmi respektovaným ministrem zahraničí. V tehdejším německém tisku, například v týdeníku Der Spiegel, se však o Zelených psalo hlavně v tom smyslu, že na německé politické scéně mají vedle liberální FDP své místo i další malé strany.
Na rozdíl od velkých takzvaných lidových stran, tedy křesťanských CDU a CSU a sociální demokracie (SPD), Zelení cílili podporu hlavně jedné zájmové skupiny - spíše levicových ekologicky laděných voličů.
Naopak CDU a SPD se i dnes opírají o podporu, která je více zakořeněná v různých vrstvách společnosti.
Zelení se vypracovali do role vhodného koaličního partnera pro spřízněnou SPD.
Fischer ve vládě rozšířil úzké ekologické dogma, když začal zdůrazňovat třeba i otázky osobní svobody. Vládní angažmá ale pro některé pravověrné Zelené představovalo zklamání, tradičně pacifistická strana musela najednou dělat kompromisy.
Fischer podpořil vojenský zásah NATO v Kosovu, strana se podílela na i na vyslání vojáků do Afghánistánu. Nepopulární byly i kroky koaličního kabinetu Gerharda Schrödera (SPD) v sociální oblasti. Důvěryhodnost strany, když v roce 2005 končila u moci, se zdála být poškozená. Přešlapy nynější vládní koalice CDU/CSU a FDP však Zeleným v posledním období nabídly novou šanci. Německo se najednou začalo vznášet na pomyslné zelené vlně. Právě ekologická strana nejlépe naplňuje touhu Němců po zdravém životním stylu a souladu s přírodou. Být zelený jako by najednou bylo více v módě a společensky přijatelné než být příznivcem tradičních velkých stran CDU a SPD.
Zelení pochopitelně využili široce zakořeněný odpor vůči jaderné energii. Autor těchto řádek má stále v paměti to, jak si Jürgen Trittin, jedna z jejich nynějších nejvýraznějších tváří, na podzimní berlínské demonstraci s chutí vykračoval mezi mladými demonstranty. Šlo přitom o to, dát najevo odpor k vládnímu záměru prodloužit životnost jaderných elektráren.
Bádensko-Württembersko Zelené podle průzkumů veřejného mínění z posledních měsíců trvale podporuje kolem 20 procent obyvatel. Strana se tak z malého uskupení, které při spolkových volbách v roce 2009 získalo jen něco přes deset procent hlasů, dostala do jiných výšin. Nedělní zemské volby v BádenskuWürttembersku jsou z tohoto pohledu jen logickým završením událostí poslední doby. CDU v bohaté zemi, kde vládla nepřetržitě 58 let, sice zvítězila se ziskem 39 procent hlasů, Zelení ale skončili druzí, když dostali 24,2 procenta hlasů.
Kromě dlouhodobé vysoké popularity za tím stojí i nedávná katastrofa v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě. V Německu podle některých možná až přehnaných interpretací totiž vyvolala jadernou hysterii. Zelení za sebou nechali i SPD, a budou tak moci právě se sociálními demokraty sestavovat v BádenskuWürttembersku vládu. Jejich vůdčí postava, 62letý Winfried Kretschmann se tak zřejmě stane historicky prvním zeleným, který povede některou ze zemských vlád. Kretschmann, který i díky svému věku a brýlím vzhledem připomíná spíše konzervativce, tak má najednou nesnadný úkol.
Musí dokázat, že Zelení dokážou unést hlavní vládní odpovědnost. Již se totiž nebudou moci -jak to rády činí menší koaliční strany všude po světě - vymlouvat na někoho jiného. S vládní odpovědností se ale také zmenšuje protestní potenciál, jaký strana může nabídnout. Kretschmann aktuálně musí například rozhodnout, zda zastavit kontroverzní stavbu stuttgartského hlavního nádraží, proti kterému v minulých měsících v ulicích bouřlivě protestovali i mnozí Zelení. Zatím postupuje spíše takticky, když mluví o vypsání referenda. „Na konci bude lidový plebiscit. A ten bude platit,“ říká. (Německé dráhy nyní projekt pozastavily, než se definitivně ustanoví vláda.) Lidovou stranou? Uvidí se Zelené jako stranu pak čeká důležité rozhodnutí, zda aspirovat na pozici třetí německé lidové strany? Politologové v této souvislosti upozorňují, že partaji, která se otevře různým složkám společnosti, hrozí nebezpečí, že ztratí jádro svého voličstva. Zatím si Zelení stojí dobře například u státních zaměstnanců či studentů, naopak třeba u dělníků jsou na tom hůře. Uvnitř Zelených také zdaleka není tolik zájmových uskupení jako v rámci CDU a SPD.
Trittin proto podle všeho nyní zřejmě správně nemá příliš velké oči. Své spolustraníky loni v listopadu na sjezdu varoval, aby průzkumy veřejného mínění nepřeceňovali. Podle něj strana musí zůstat levicová, aby mohla nadále bodovat ve středu politického spektra. „Ve středu bychom silně ztratili, pokud bychom se rozloučili s levicovým obsahem (politiky),“ řekl Trittin.
Kromě dlouhodobé vysoké popularity stojí za úspěchem strany i nedávná katastrofa v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě
O autorovi| PETR JANOUŠEK redaktor LN
