V dobách před velkou technologickou revolucí se to dělalo takhle: člověk vzal deset průklepových papírů (těch, které se dnes v papírnických obchodech už ani neprodávají a na internetu stojí kolem dvou set korun za tisícovku kusů), mezi ně se vložilo devět kopíráků, to celé se zasunulo do psacího stroje. Stroj byl mechanický a když měl písař či písařka silný úhoz, vešlo se tam papírů i dvanáct. Pak se psalo. Bylo-li na stránce víc než čtyři překlepy, opravovaly se kopie bílou vodičkou a propisovačkou. Dohromady se tomu říkalo samizdat, na rozdíl od tamizdatu, který spočíval v knihách, vydávaných v zahraničí. Všemi deseti a silným úhozem dokázala psát Míla Semrádová, idealistka a rozhlasačka, podle diktátu, téměř bez překlepů a často bez nároku na odměnu.
Vzhledem k nízkým nákladům publikovaných textů se strojopisy půjčovaly, často jen na jeden večer, a čtenář obvykle přicházel další den do zaměstnání s kruhy pod očima a vyčerpán.
Samizdatové knihy se dělily na původní a překladové. Díla originální byla v lepším případě opatřena podpisem autorovým a floskulí o „zákazu rozmnožování rukopisu“. Autoři měli pochopitelně osobní zájem na tom, aby se jejich perspektiva, jejich pohled na události, jejich vidění světa dostaly do společnosti i přes zákazy a politiku státem kontrolovaných nakladatelství. V řadě případů šlo o kvalitní literární díla, výjimečně ale také o obdobu toho, čemu se v anglosaském světě říká „vanity publishing“ – tedy „vydávání z marnivosti“.
Ale já bych teď rád mluvil o českých samizdatech překladatelských. Snaha zprostředkovat cizí text českým čtenářům nebyla spojena skoro s žádnou společenskou prestiží; jména překladatelů se z pochopitelných důvodů tutlala, a právě tohle téma se v těchto dnech vrátilo v souvislosti se smrtí ruského spisovatele Alexandra Solženicyna.
Nejen proto, že prezident republiky tvrdí, že kdo chtěl, mohl si všechno od Solženicyna přečíst v německém (sic!) překladu, a že dokumentární Souostroví Gulag bylo vlastně knihou zbytečnou, neb vše již bylo obsaženo v předchozích knihách beletristických. Ale také proto, že k českému textu řečeného Gulagu se dodnes pojí řada smyšlenek a legend.
S odvoláním na databázi Obce překladatelů tvrdí například přední čeští publicisté, že se na českém překladu Souostroví Gulag podílela řada lidí (např. Ludmila Dušková, Jan Zábrana a Libuše Kozáková). Protože jsem byl trochu u toho, cítím se nucen uvést věci na pravou míru.
Nevím, kdo překládal díl první či první dvě knihy, ale kolektiv překladatelů, který se Solženicynovým Gulagem zabýval od druhého dílu či druhé knihy (nejsem si už jist), sestával ze dvou osob: jednou z nich byla již zmíněná písařka Míla Semrádová, veteránka českého rozhlasu, již srpnová okupace osmašedesátého roku připravila o zaměstnání. Jí vděčím za první kontakt s písničkami Borise Viana, jež mi bůhvíodkud přinesla na rozhlasové magnetofonové pásce, a za několik „žertovných“ nahrávek pořízených rozhlasovými techniky.
Druhým členem týmu byla moje matka Jana Neumannová (která, abych předešel nedorozumění, není totožná s Janou NeumannovouMorávkovou, rovněž překladatelkou z ruštiny), jež Míle text Gulagu (několik set tisíc slov z exilového vydání na cigaretovém papíře) tehdy diktovala.
Větší část překládání se odehrávala za radostného hlaholení ptactva ve srubu ve Stříbrné Skalici a nemýlím-li se, částečně také v Sázavě, v chatě, kde Voskovec s Werichem napsali Vest Pocket Revue. Překladatelský tým byl dobře sehraný, koneckonců měl už za sebou práci na obou dílech vzpomínek Naděždy Mandelštamové, a svědčí ve prospěch tehdejšího systému konspirace, že tyto skutečnosti zůstaly dodnes utajeny (hovoří pro to i dnešní nevědomost českých publicistů). Utajení bylo v neposlední řadě i zásluhou Františka Janoucha a Nadace Charty 77, která později zprostředkovala také vydání Souostroví Gulag v Curychu.
Spolupráce neskončila ani tehdy, když se neznámý pachatel vloupal do chaty, pro forma rozházel po podlaze několik knih a odešel s psacím strojem, který v té době stál zhruba tolik, co jeden měsíční plat. (Po odchodu Jany Neumannové do Vídně došlo k novému vloupání, knihy se opět ocitly na podlaze a na stole opět chyběl psací stroj.)
Výsledkem několikaměsíční spolupráce bylo deset kopií českého překladu, s nepatrným počtem překlepů, které kolovaly mezi pražskými intelektuály (a nebylo tedy třeba německého importu).
Celou tuhle samizdato-gulagovou pohádku vyprávím kvůli písařce: Míla Semrádová totiž byla jednou z oněch zvláštních hrdinek doby normalizace, na něž se dnes rádo zapomíná.
***
VŠECHNO JE JINAK S odvoláním na databázi Obce překladatelů tvrdí přední čeští publicisté, že se na českém překladu Souostroví Gulag podílela řada lidí. Protože jsem byl tak trochu u toho, cítím se nucen uvést věci na pravou míru.
O autorovi| Julek Neumann, divadelník
