Hra má podtitul rozhlasové anabolikum a přivádí slavnou koulařku do rozhlasového studia, kde ji čeká životní zpověď. Milena vstoupí nekompromisně, chrastíc náramky. „Co? Cože dělám? Chrastím? Náramkama? No nesundám, v těch je maljant, mi to tady čórne někdo.“ Milena si ze stejných důvodů odmítá sundat i činčilovou štólu. Jak se ale ukazuje, nemá příliš času a nahrávání se musí přerušit, neboť dáma spěchá do televize na radu. Ještě předtím dá pokyn, aby byl vyhozen neuctivý asistent režiséra. Inu ty „její nalakovaný pařáty“ sahají daleko.
V další části hry volají posluchači a Milena odpovídá na dotazy, někteří jí ale telefonují, že je „obyčejná řimbaba a rudá carevna, co házela kusem šrotu do dálky“, Milenu to nerozhodí a poslednímu posluchači věnuje půlroční odběr mazanců z vlastní pekárny. Koule, kterou v rozhlase režíroval Aleš Vrzák, je poměrně lidnatá. Tíhu textu ovšem nese na svých bedrech postava Mileny a rozhlasového moderátora, kterého hraje Jan Vondráček. Pak jsou zde další rozhlasoví pracovníci, pětice posluchačů, celá atletčina rodina, trenér Hácha, Lubomír Štrougal a Gustáv Husák. A samozřejmě bývalé kolegyně z reprezentace - Mirka a Janka. A nedostižná legenda, smutná atletka Radmila.
Drábek je jako vždy jazykově vynalézavý a ve zvoleném námětu si vysloveně libuje a košatí jej do nejbizarnějších poloh. Ale i v nich udrží satirickou linku, kde si bez pardonu utahuje z minulosti, současnosti, poměrů ve sportu, z národní hrdosti - prostě všeho, co mu přijde pod ruku. A činí tak dost trefně. V hlavní části hry nastupuje spolu s nadženou Milenou na „škuner její biografie“. A že to jsou, panečku, zátočiny, kterými musel proplouvat. „Já byla odmala jako hora, jako skřiňa, jak říkala babička. Dneska jsem na váhu pes, ale jako dítě jsem hodně papala,“ vzpomínná koulařka na dětství. A jak začala házet? Na lyžařském výcviku byla zdrojem posměchu, a tak se namíchla a jednoho takového posměváčka hodila do závěje, což uviděl trenér Hácha...
Milena se brzo dostala do reprezentace a začala zobat anabolika. Ona i její kamarádky ale z toho měly noční můry, jí se třeba zdálo, že je King Kong a v tlapách drží Štrougala, který na ni piští - ty kisno, ty děvko tlustá, dovez zlato. Kamarádky na tom nebyly lépe, jedna měla bíbra jako Matuška, druhá chlupatá ramena. Ale Milena nepovolila. „Já se v potu a krvi dostala na první místo na světě. Já začínala s gumákama od hnoje a skončila se zlatem na prsou.“ Milena dál rekapituluje svůj život plný trapných okamžiků a bolestných prozření. Ještě se setká se smutnou Radmilou, která o ní viděla v televizi pořad a „byl pěknej“. Zato Milena ho neviděla: „Já se na televizi skoro nedívám... a to bych měla, když jsem v radě, že? Já ale mám takovej frmol, že nestíhám.“ Nakonec učiní hrdinka, která nikdy „nenechala naše lidi ve štychu“, objev. A nesluší se prozrazovat jaký. Snad jen to, že si konečně uvědomí, čím vlastně je a kde je její místo.
***
Jedno velký dynamo Milena: Ale smutek je taky z kořenky života, abych tak řekla... Moderátor: Ale vy s ním dokážete zacvičit ajncvaj, nebo ne? Milena: Ale tak zaklepu to... Já jo, já jsem jedno velký dynamo. Zvedám lidičky, co jsou pohozený u silnice jak hadroví panáčci, zdvíhám je, takhle jim fouknu do peříček a povídám -vzlétni zpátky do života, je krásný den... Nikdo přeci nevíme, na jak dlouho to tady máme vyměřený, může mě před rozhlasem srazit tirák, já nevím, tak se herdek radujme z každý pěkný písničky nebo upečený housky, ne?
