Gyumri jsem viděl před mnoha měsíci u Jany Ševčíkové, v tom jejím krcálku na Malé Straně, na monitoru jejího počítače, a řeknu vám, brečet někomu v obýváku není nic, na co chlap může být hrdý. Dovolím si to přiznat jen proto, že distributor Ivo Andrle, který tam šel po mně, dopadl ještě hůř: neštkal sice, ale držel se s kamarádem za ruce, což je pro hrdého heterosexuála potupa horší, neboť TO na alergii nesvedete.
Gyumri je dokument Jany Ševčíkové o tom, jak se arménské rodiny po dvaceti letech vyrovnávají s následky zemětřesení, urve vám srdce a donutí vás přemýšlet o tom, co byste udělali vy, kdyby vám osud vzal dítě a nutil vás dál žít. Tím bych mohl skončit, protože zásadní informace již byly podány - Gyumri natočila Ševčíková, takže to je film pozoruhodný, neboť ona jiné netočí, jeho kameramanem byl Štěpán Kučera, takže obrázky jsou občas nadkrásné, protože takové on dělá, jenže ono to nestačí, protože Ševčíkovou po pětadvaceti letech v oboru u nás skoro nikdo nezná, neb nedává rozhovory, nepředvádí ceny z festivalů, nepyšní se, jak jí Centrum filmových studií Harvardovy univerzity udělalo profilový večer, promítlo tam Jakuba a Starověrce a představilo ji jako „acclaimed Czech director“. Acclaimed my ass, říkám. Za Starověrce měla dostat metál, ale kdo zvedne zadek a půjde do kina na černobílý dokument o ortodoxní pravoslavné komunitě žijící v dunajské deltě, byť by ho někdo stotisíckrát přesvědčoval, že u Janiných filmů se i to nejvzdálenější téma bude odehrávat uvnitř vás.
V Gyumri jsem se setkal (a vy taky, jestli zadek ten zvednete) s arménskými dětmi narozenými po zemětřesení - narozenými jen proto, aby svým rodičům nahradily mrtvé sourozence. Vědí o tom, že žijí náhradní životy, že je zplodila tragédie, že bez smrti by nežily. Nosí dokonce jména svých mrtvých bratří a sester. „Jsem pyšná na to, že mám jméno své sestry. Je to dobré jméno. A musím udělat všechno pro to, aby mí rodiče přestali být smutní, že má sestra umřela,“ vybavuju si i po roce skoro přesně, co tam jedna náhradní dcera říká. A ještě další větu nezapomenu: když matka zbavuje svého desetiletého syna břemene náhradnictví před hrobem jeho bratra, řekne mu: „Dnes jsi na den tak starý, jako byl on, když zemřel, už nejsi on. Už můžeš být sám sebou.“ (Na tomhle místě se mi alergie hodně zhoršila, ještě že Jana měla kapesník.)
To odpoledne na Malé Straně v sobě od té doby nosím - ne jako vzpomínku na film, ale jako získanou zkušenost. Není to film o dávné tragédii, která se nás netýká, ale o tom, co si počít se ztrátou a jak nahradit nenahraditelné. Gyumri může znít vzdáleně, ale kdykoli se může zjevit v životě kohokoli z nás, může vypadat jako náklaďák na zmrzlé silnici, nemoc, chvilka nepozornosti, nic vás na to nepřipraví. Ale tenhle film je jako očkování, které to jednou třeba vám pomůže přežít.
Bude mít příští týden premiéru.
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ Ševčíkovou po pětadvaceti letech v oboru u nás skoro nikdo nezná, neb nedává rozhovory, nepředvádí ceny z festivalů, nepyšní se, jak jí Centrum filmových studií Harvardovy univerzity udělalo profilový večer
