U západních sousedů se zničehonic otřásají letitá společenská tabu.
Jestli se německá společnost osmělí i v otázce eura, může zásadně ovlivnit směřování Evropy.
Od pádu Berlínské zdi a sjednocení nebylo dění v Německu nikdy tak zajímavé jako dnes. Celá Evropa s napětím hledí na Berlín, jaké východisko zvolí z krize eura, neboť na něm závisí i příští podoba Evropské unie. Německé elity si zatím ještě pořád zachovávají intuitivní „proevropanství“ a drží si množinu názorů, na něž je od nich zbytek kontinentu zvyklý. Aféra člena vedení Bundesbanky Thila Sarrazina, který loni na podzim přišel s ostrou kritikou sociální, školské a přistěhovalecké politiky a svoji linii nakonec ustál, nicméně ukázala, že tlak takzvaných obyčejných občanů dokáže i sebejisté elity přinutit ke změně názoru nebo aspoň k toleranci vůči jiným názorům.
Jaké to máme krásné předsudky Může se něco podobného přihodit i evropské diskusi německých elit, může latentní a čím dál větší napětí mezi názory veřejnosti a elit změnit postup Berlína v EU? Donedávna by odpověď zněla ne. „V žádné jiné zemi v Evropě neexistuje takový rozdíl mezi veřejným a zveřejněným míněním,“ konstatoval loni na podzim britský znalec Německa David Goodhart. Pokud by nám ale případ Sarrazin měl posloužit jako vodítko, éra starých jistot ve spolkové republice se patrně chýlí ke konci.
Spolková republika, o jejíž ekonomické budoucnosti bylo ještě před patnácti či deseti lety normální pochybovat, už opět najela do své tradiční role hospodářské lokomotivy Evropy. Německo se první vymanilo z hospodářské recese a loňský rok končilo s 3,7procentním růstem ekonomiky. Otců tohoto jedinečného úspěchu je víc: razantní reformy na trhu práce, které svého času provedla levicová vláda Gerharda Schrödera, úsporné rozpočty za jeho nástupkyně Angely Merkelové, také ovšem euro, které německému exportnímu průmyslu propůjčilo nová křídla. Zatímco Němci se spokojili se zmražením mezd, v jižních státech eurozóny před krizí mzdy prudce rostly, čímž jejich konkurenceschopnost prudce klesla.
Rozhodující ale nejspíš bude kultura v tom nejobecnějším slova smyslu: Německo je země, kde věci fungují a dohodnuté věci platí. V zásadě je to země praktických spolehlivých lidí. Slabinou Německa jsou jeho politické, akademické i mediální elity, které i šedesát let po válce trpí historickým komplexem méněcennosti a drží se někdy až dětinských politických předsudků. „Byli jsme vychováni k tomu, že protože jsme kdysi byli nejhorší na světě, musíme teď být ve všem nejlepší a nejvzornější,“ říká známý ekonom Hans-Olaf Henkel (viz rozhovor na straně 11).
Tón doposud udává generace osmašedesátníků, vyznávající zásadu, že chybu je vždycky třeba hledat nejprve u společnosti nebo státu, a k tomu věří v různé „progresivní“ kauzy: evropanství, boj proti globálnímu oteplování nebo nezřízená podpora obnovitelných zdrojů, jejichž vinou dnes německou krajinu zohavuje 22 tisíc ocelových větrníků a více než 10 milionů m2 solárních panelů. (Když před třemi roky zaměstnanci legendárního magazínu Spiegel svrhávali šéfredaktora Stefana Austa, bylo mu k tíži přičteno jedno číslo, jehož titulní text právě větrníky kritizoval.)
Osmašedesátnická generace nezačala ve veřejném prostoru dominovat hned po roce 1968, její dlouhý pochod institucemi začal nést plody až o patnáct dvacet roků později. A tak zatímco ještě k sedmdesátým letům patří neuctivé, ale o to oblíbenější řečnické souboje konzervativce Franze Josefa Strausse se sociálním demokratem Herberem Wehnerem, dnes se v politice mluví tak ohleduplně, aby se pokud možno nikdo neurazil. Za politickou korektnost a strojenost republika platí dramatickým poklesem důvěry v demokratický režim: s tvrzením, že německá demokracie je schopna řešit nejdůležitější společenské problémy, ještě počátkem devadesátých let souhlasily tři čtvrtiny západních Němců a polovina východních, dnes už ale jen dvě třetiny západních a třetina východních Němců.
Protržená hráz Uzrodu politické korektnosti stála ušlechtilá pohnutka chránit menšiny. V Německu jde především o čtyřmilionovou muslimskou menšinu. Muslimové jsou v průměru mnohem méně kvalifikovaní, z lidí v produktivním věku jich třicet procent nemá dokončené vůbec žádné školní vzdělání (mezi autochtonními Němci pouhé 1,6 procenta). A nejsou loajální: v jednom průzkumu 78 procent německých Turků odpovědělo, že Angelu Merkelovou nepovažují za svou kancléřku.
Otevřená debata o tom ale dlouho nebyla možná. Necla Keleková, německá spisovatelka tureckého původu, v posledním čísle britského časopisu Standpoint vzpomíná: „Donedávna byla diskuse o přistěhovalectví vedena optikou samotných přistěhovalců a různých levicových intelektuálů, kteří zdůrazňovali, že to hlavně Německo se musí víc snažit pomáhat přistěhovalcům.“ Zhruba před pěti lety, kdy už potíže například v některých přistěhovaleckých čtvrtích Berlína nešlo tutlat, se ale ke slovu dostal i jiný názorový proud, jenž za zdroj potíží nepovažuje většinovou společnost, ale chování samotných přistěhovalců. „Tím se nám podařilo celou diskusi pootočit,“ pochvaluje si Keleková.
Jiný známý intelektuál s přistěhovaleckými kořeny, katowický rodák Henryk Broder, vydal v roce 2006 pamflet proti přílišnému ustupování islamistům. Kniha se jmenovala Hurá, kapitulujeme! „Nejdřív vycházely jenom zdrcující recenze. Známý literární kritik Denis Scheck v televizi mou knížku hodil do popelnice, jiný ji označil za nejzbytečnější knihu roku. Myslel jsem, že jako Židovi mi těžko někdo bude předhazovat, že jsem nacista, ale stalo se i to. Jenže pak z toho najednou byl bestseller - sto tisíc prodaných kusů. A najednou bylo možné o našem appeasementu vůči islamistům volně mluvit.“
Z potůčků se stávala řeka a už zmíněnou knihou Thila Sarrazina Německo se demontuje se loni na podzim protrhla hráz. Sarrazin ani zdaleka nepíše jen o muslimech, a už vůbec ne o tom, že by byli dědičně hloupější, jak mu podsouvali protivníci. Píše o tom, že německá společnost hloupne jako celek a mezi důvody kromě špatně nastaveného sociálního systému a upadajícího školství uvádí právě i neúspěchy muslimů, jimž se vinou rodinných tradic a islámu ve svobodné společnosti daří špatně.
Možná ještě zajímavější než Sarrazinovy vývody je vývoj jeho aféry. V první fázi z něj establishment dělal personu non grata. Kancléřka a prezident dali pokyn Bundesbance, aby se autora zbavila, jemuž formálně nezávislá banka obratem vyhověla. V novinách se až na několik málo výjimek (patřili k nim Broder, Keleková a Henkel) Sarrazin dočkal zdrcující kritiky, a dokonce výtek rasismu. Sociálnědemokratická strana, v níž Sarrazin strávil 35 let, se rozhodla ho vyloučit.
Pak se však stalo něco nečekaného.
Pokračování na straně 22 Hádanka Německo
Dokončení ze strany 21
Za bankéře spisovatele se nejdřív postavili blogeři na internetu a po dvou až třech týdnech byly i redakce novin zavaleny nesouhlasnými dopisy čtenářů, kteří žádali férový přístup k Sarrazinovi. Prodalo se více než 1,3 milionu exemplářů (autor sám se před měsícem přiznal, že původně by za úspěch považoval 50 tisíc) a předseda SPD Sigmar Gabriel musel přiznat, že podle ohlasů z členské základny se 90 procent strany s nekonformním bankéřem solidarizuje. Merkelová o dva měsíce později v jednom projevu náhle oznámila: už „si nebudeme nic nalhávat“, „multikulti absolutně selhalo“. Úřady budou zřejmě už brzy k potenciálním přistěhovalcům přísnější, přitvrdí zkoušky z němčiny a časem snad bude zaveden i bodový systém po vzoru Kanady. Vypadá to na tichou revoluci, která by Německo mohla ušetřit nástupu nějakého xenofobního rabiáta typu Le Pena nebo Haidera.
Nepřišla ale ta tichá revoluce z pohledu německého obyvatelstva příliš pozdě? Organizované nábory pracovní síly, zahájené v roce 1955, nenávratně změnily demografické složení spolkové republiky. Zatímco v letech 1971 a 2000 stoupl počet cizinců v zemi ze tří milionů na osm, zaměstnaných cizinců nepřibylo - pořád jich bylo dva miliony. Nejde tedy ani tak o to, jestli v Německu klesne podíl blonďáků, jako spíš o to, že nižší třída, jejímž členům byla v posledních zhruba sto letech systematicky otevírána cesta vzhůru, byla bezděky posílena o soudržnou a rostoucí skupinu, jejíž vnitřní pravidla a středověké náboženství jednotlivcům v cestě vzhůru brání.
O názor svých voličů na přistěhovalectví se přitom žádná politická garnitura nikdy nezajímala. Dnes, kdy se přece jen podařilo otevřenou diskusi vynutit, už voliči vrátit čas před vznik islámských ghett nemohou, i kdyby chtěli. Na tento případ se tedy dobře hodí pojem „alternativlos“ (bez alternativy), vítěz ankety o německé antislovo roku 2010. Je to tvrdá cena za absenci veřejné diskuse.
Káru před oslíka Slovo „alternativlos“ použila kancléřka Merkelová ve skutečnosti při jiné příležitosti, totiž v odpovědi na spekulace o osudu jednotné evropské měny. Chtěla tím asi naznačit, že kde není alternativa, nemá smysl vést diskusi. Rozený polemik Henryk Broder ovšem předpovídá, že právě nad eurem a také evropskou integrací vypukne další velká společenská diskuse, podobná té o islámu.
„Evropanství“ Němců, po katastrofě s nacisty skoro bezpodmínečné, se poprvé zadrhlo po sjednocení Německa před dvaceti lety. A něco zásadního se v nich zlomilo po přechodu z marky k euru, kdy své elity odmítli následovat úplně.
Nedůvěra to byla vzájemná. Značná část elit chápala euro jako projekt, který je třeba lidu vnutit i proti jeho vůli, někdy mu dokonce zatajovala své přání, aby euro dovedlo EU k politické vládě. Sociolog Ulrich Beck po vypuknutí řecké krize napsal: „Před zaváděním eura spousta ekonomů varovala, že spustit měnovou unii bez toho, aby už existovala unie politická, je jako zapřahat vozík před osla. Nechtěli nebo nedovedli pochopit, že přesně to byl záměr! Šlo o to, aby euro se svými předvídatelnými potížemi přinutilo vlády, dosud zakleté ve svých národních egoismech, najít politickou a sociální shodu.“
Ekonomům načas zavřela ústa Kohlova vláda „paktem stability“, který uživatelům eura zakazoval se příliš zadlužovat. „Tři celé nula je tři celé nula,“ říkal o nejznámější podmínce, že vláda nesmí za rok nabrat víc dluhů než ve výši tří procent HDP, zálibně tehdejší spolkový ministr financí Theo Waigel.
Po zavedení eura v roce 2002 s ním Němci zažili krátké líbánky; euro totiž překvapilo svou stabilitou. Romance však brzy skončila a řecká krize zasadila pověsti eura v Německu smrtelnou ránu. Merkelová sice o přebírání řeckých dluhů nejdřív nechtěla ani slyšet, na summitu v květnu 2010 - podle svědectví šéfa Evropské komise Barrosa po absurdní výhrůžce francouzského prezidenta Sarkozyho, že Francie opustí eurozónu - ale podlehla a euroklub Řecku půjčil 80 miliard eur. Řadové Němce, kteří porovnávali svůj pozdní odchod do důchodu s idylou řeckých penzistů, to popudilo.
Brzy na to zřídila EU ochranný val pro všechna příští Řecka, a dnes i Berlín přiznává, že v něm asi bude muset garantovat „o trochu víc“ než dosud přiznávaných 120 miliard. Ekonomové odhadují, že by se spolkové záruky mohly vyšplhat do výše asi dvou třetin jednoho spolkového rozpočtu, tedy na nějakých 210 miliard eur.
Abychom si uvědomili, v jakých dimenzích se pohybujeme, připomeňme, že do Marshallova plánu, dodnes považovaného za mohutnou injekci, která rozstřílené západní Evropě po válce pomohla na nohy, vložili Američané v přepočtu na dnešní kurzy „pouhých“ 80 miliard eur. A to byly peníze určené k rozhýbání obchodu a ekonomiky, ne na pouhé odkládání katastrofy.
Před eurokrizí odváděl Berlín do EU kolem 8 miliard eur čistého ročně - a už tahle částka způsobovala po celé zemi brblání, že musí doplácet na celou Evropu. Těžko odhadnout, jak by naši sousedé brblali, kdyby se záruky proměnily v konkrétní půjčky státům, které stejně podle všeho v dohledné době zbankrotují.
Evropa spadla ze skály Allensbašský Institut pro demoskopii před měsícem změřil, že společné měně důvěřuje 22 a nedůvěřuje 68 procent respondentů. Co je ale důležitější: nedůvěra Němců v Evropskou unii jako takovou stoupla na jaře loňského roku během dvou „řeckých“ měsíců z 51 na 63 procent, zatímco důvěřivých Němců ubylo z 37 na 26 procent. Poměr mezi eurooptimisty a eurofederalisty zůstává od té doby nezměněn. Podle deníku Frankfurter Allgemeine, který si výzkum zadal, utrpěla myšlenka politického sjednocení Evropy mezi Němci „pád ze skály“.
Šéfka allensbašského Institutu Renate Köcherová připouští, že s eurem dostává ránu i myšlenka evropské integrace. Na otázku, kdy německá politika na euroskeptické nálady zareaguje vytvořením nabídky, tedy nové strany, ovšem jen mávne rukou: „Takových pokusů už byla spousta, jenže vklínit se mezi zaběhnuté politické strany je u nás těžké až nemožné.“
Je to hlavní záhada německé politiky: může se voličská poptávka po nekorektní a euroskeptické politice přetavit v něco trvalého? V září ukazovaly průzkumy, že kdyby se nějaké takové straně postavil do čela Sarrazin, mohl si dělat naději až na 20 procent hlasů.
Jeden pokus podchytit tento potenciál se právě koná v Berlíně. Poslanec zemského sněmu René Stadkewitz tam zakládá stranu Svoboda (Die Freiheit). Z CDU, za niž se do sněmu dostal, ho vyloučili loni, když do Berlína pozval nizozemského protiislámského politika Geerta Wilderse. Ze Stadkewitze, jehož noviny líčí jako zamaskovaného „pravicového radikála“ (čti fašistu), se při osobním setkání vyklubal příjemný člověk s názory, jaké by na anglosaské pravici byly úplně běžné. Stadkewitz žádá tvrdší postup proti problémovým přistěhovalcům a víc demokracie v EU. Sanaci slabších členů eurozóny považuje za nebezpečnou hru s ohněm. „Krach takového Portugalska nebo dokonce Španělska přileje olej do ohně, uspíší společenskou debatu, no a až ta se rozběhne, udělají lidé generální zúčtování.“
Poslanec CSU Karl Holmeier se takovým řečem jenom směje, podle jeho slov Merkelová „krizi eura zvládla šikovně“, společná měna je zachráněna, a CDU/CSU se tudíž žádné konkurence zprava bát nemusí. Nezúčastnění pozorovatelé si ale tak jistí nejsou. „Návrat marky? Ano, dokážu si představit, že na tomhle by se mohla zformovat německá Tea Party,“ řekl Spiegelu hlavní ekonom Deutsche Bank Thomas Mayer.
Po euroskepticismu pošilhávají už i ve vládním táboře. V liberální FDP se kolem poslance Franka Schäfflera ustavila euroskeptická frakce a podle zákulisních informací si i někteří členové prezidia FDP uvědomují, že tvrdý postup v měnové politice, tedy především odpor k navyšování krizového fondu Unie, by straně, která za rok a půl vládnutí spadla z 15 na 4 procenta, mohl opět zajistit volitelnost. Potíž je v tom, že předseda strany Guido Westerwelle je současně ministrem zahraničí -a jako takový by si těžko mohl dovolit tzv. protievropské názory, i kdyby je náhodou sdílel -, a že za Westerwellem se tyčí stín mentora, exministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, který podobně jako jeho někdejší šéf Kohl chápe euro jako otázku války a míru.
Nespokojenost zevnitř FDP spolu s bublající euroskepsí veřejnosti nicméně Merkelovou nutí a dál bude nutit „něco“ dělat. A tak náhle kancléřka přistupuje na starou francouzskou představu hospodářské vlády pro eurozónu, kterou dřív vehementně odmítala. Ze sedmi bodů německo-francouzského návrhu se zřejmě nepodaří prosadit všechny, přesto by nikdo neměl podceňovat dynamiku vývoje, je totiž přímo úměrná potřebě Merkelové vykázat doma nějakou činnost. I kdyby se z plánu uskutečnila jen třetina, pořád to v dějinách evropského sjednocování bude ohromný skok. A na diskusi o takovém skoku si Berlín s Paříží dají slovem jeden měsíc.
Ve slepé uličce Krizový fond má zase z pohledu kancléřky tu výhodu, že se v něm ztrácí podstata dění, totiž přeměna měnové unie na dluhovou unii, která je pro normální Němce nestravitelná. Místo aby peníze převáděl konkrétní dárce konkrétnímu příjemci a la Řecko, bude příštím hříšníkům pomáhat jakýsi abstraktní Evropský měnový mechanismus, jehož mechanismům řadoví Němci příliš nerozumí (viz rozhovor s Renate Köcherovou). Zamlžuje se tu skutečnost a zatím to kancléřce funguje. Jen nikdo neví, jak dlouho. Politické špičky doufají, že žádná velká ekonomika rozměrů Španělska nezkrachuje a že nakonec všechno nějak dopadne. Kancléřka dnes aktivně prosazuje politiku, o níž ještě před rokem nechtěla ani slyšet, protože prý „není alternativa“. Tak tomu se říká slepá ulička. Spolkovou republiku do ní přivedla neschopnost jejích elit vyříkat si problémy včas. Německo připomíná výkonného obra, jemuž se občas vypne mozek. Obr se potácí Evropou a táhne s sebou ostatní. Nezbývá než doufat, že mozek zase naskočí.
Slabinou Německa jsou jeho politické, akademické i mediální elity, které i šedesát let po válce trpí historickým komplexem méněcennosti
