Na žebříčku „padlých“ států sestavovaném americkým žurnálem Foreign policy skončilo Haiti v minulém roce na dvanáctém místě. Index poměřuje míru rozpadu služeb, bezpečnosti, fragmentarizaci elit, populační nárůst a obecně míru (de)legitimity státu. Po ničivém zemětřesení se Haiti zřejmě posune ještě výš - k Somálsku, Zimbabwe a Súdánu. V jednom se však republika Haiti většině padlých států vymyká: jako stát započala svou souvislou existenci před více než dvěma sty lety, tedy v době, kdy většina zemí, vedle nichž se na nechvalném seznamu ocitá, existovala nanejvýš jako zeměpisný pojem.
Zrozeni v dluhu Stát vzniklý v roce 1804 by se zřejmě po většinu své existence ocital na čelném místě indexu států „padlých“, kdyby kdo takovýto seznam v minulých stoletích sestavoval. Jak je to možné? Pokud pomineme vysvětlení amerického televizního evangelikála Pata Robertsona, že za úspěšnou vzporou černých otroků ve válce s francouzskými kolonizátory byla jejich smlouva s ďáblem, uzavřená při vúdú ceremonii, pak se přímo vnucuje jiné vysvětlení: lví podíl na soustavném hospodářském propadu ostrovní země měla mezinárodní lichva.
Úmor plateb úroků z úroků začal již lichvářským terorismem Francie. Ta si totiž za uznání nezávislosti své bývalé kolonie dala krvavě zaplatit. V roce 1825 vyslala k břehům Haiti loďstvo, kterým si pod hrozbou bombardování Port-au-Prince vyžádala platbu 150 milionů zlatých franků jako kompenzaci za ztráty majetku svých plantážníků. Dluh byl splacen až v roce 1947. K politice dělových člunů vymáhajících úroky z půjček přistoupilo i císařské Německo a nakonec i Spojené státy. Newyorská City Bank totiž odkoupila zbytek haitského dluhu vůči Francii a jeho splacení si vláda USA pojistila okupací v letech 1915-1934. Během více než třiceti let vlády diktátorů z klanu Duvalierů pak byla završena další katastrofa, ne menší než mezinárodní lichva: do zahraničí se vystěhovaly poslední zbytky mulatských rodin, které představovaly páteř haitské ekonomiky. Mulaty z ostrova Duvaliéři vyhnali svou nenávistnou rasistickou rétorikou. Nyní je republika téměř jednobarevná.
Smrtící pomoc Na Haiti jsem pobýval v roce 1988, kdy vrcholilo vybíjení malých chlupatých kreolských prasat kvůli údajné epidemii a dovoz amerických růžolících čtyřnohých princů (prince a quatre pieds), jak přezvali nám známé vepříky haitští venkované. Ti potřebují k chovu krmný šrot a čistou vodu a nejsou schopni najít si potravu rytím v bahně. Takže krmivo muselo být dováženo, netřeba asi dodávat, že z USA. Američany podporovaná snaha o nahrazení kreolských prasat právě čtyřnohými princi samozřejmě selhala a přispěla k dalšímu zbídačení venkova.
Takovýchto schémat zřejmě dobře míněné pomoci, která se u těch, jimž je určena, namísto ohlasu setká s nenávistí, je ovšem mnohem víc. Asi nejznámější je případ „miamské rýže“. Ta se dovážela z Miami v rámci amerického programu promoci (American Aid) a na trzích byla samozřejmě výrazně lacinější než domácí rýže, pěstovaná Haiťany. Existoval dokonce program mikroúvěrů zaměřených na haitské ženy - trhovkyně samoživitelky, aby si mohly založit „byznys“, což znamenalo prodej miamské rýže. Důsledkem bylo zruinování domácích pěstitelů. Haiti, které bylo v produkci rýže téměř samostatné, ji nyní musí dovážet. Přitom v roce 1988 mělo Haiti sedm milionů obyvatel, dnes téměř deset. Populační exploze se pojí se vzrůstající chudobou a rozpadem státu, kdy se jedinou oporou v nesnázích stává početná rodina.
Dezertéři Pokud může být katastrofické zemětřesení k něčemu dobré, pak jedině k odpuštění haitských dluhů a obnově země, která bude akcentovat domácí zdroje, zvláště pak v zajištění výživy obyvatel. Zatím jsme spíše svědky konkurence mezi schématy rozvojové pomoci. Bilance záchranných prací ilustruje osud států s rozpadlou administrativou a infrastrukturou - jeden vyproštěný na tisíc zasypaných. Při následné obnově země je třeba vyvarovat se posilování ideologie resentimentu, která vnímá pomoc bohatého severu jako povinnou kompenzaci za otroctví a zla minulosti. Takovouto ideologií byla poznamenána vláda bývalého kontroverzního haitského prezidenta a kněze teologie osvobození Jeana-Bertranda Aristida, který požadoval miliardové reparace po Francii. Při nezvládnuté pomoci se ideologie resentimentu může zmocňovat nejen Haiťanů, ale i mezinárodních rozvojových pracovníků. Na Haiti jsou totiž nespravedlnosti způsobené mezinárodní lichvou a nerovným obchodem takového rozsahu, že i příznivce otevřené společnosti mění v zapálené bojovníky za svatá práva jednoho, tedy třetího světa. Někteří pomocníci zvenčí pak taky mohou skončit jako Napoleonovi polští vojáci vyslaní před dvěma sty lety potlačit haitskou rebelii. Připojí se k povstalcům.
Pokud může být zemětřesení k něčemu dobré, pak jedině k odpuštění haitských dluhů a obnově země, která bude akcentovat domácí zdroje
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF publicista ; Autor v roce 1988 působil na Americké univerzitě v Les Cayes (dnes University of Caribbean)
