LN: Prezidentské volby byly dlouhou dobu ve stínu loňských voleb do Poslanecké sněmovny a též ve stínu složitého jednání o sestavení nové vlády. Nakolik jsou podle vás prezidentské volby důležité?
Jsou nesmírně důležité ze čtyř důvodů. Svět – pokud si všímá našich voleb – je jednoznačně vnímá jako spor mezi proruskou a pročínskou nebo proevropskou a prozápadní orientací, jako rozhodnutí českých občanů mezi Západem a Východem. Přispěl k tomu Zemanův výrok, že teď už konečně nám EU a USA nebudou bránit v naší orientaci na Peking . Zvolíme-li si prezidenta, který kandiduje na roli trojského koně Kremlu a Pekingu v EU a v NATO, staneme se v očích našich spojenců nevěrohodnými a nespolehlivými. Oni ty notorické potížisty, kteří chtějí jen brát a nejsou ochotni k solidaritě, zas tolik nepotřebují, naopak my je potřebujeme, a to nejen jako zdroj peněz. Pokud bychom se dobrovolně vydali do chaotického světa nedemokratických režimů divokého Východu, možná by si mnozí na Západě oddechli. Zadruhé: Byť prezident má mnohem menší moc než vláda, má daleko větší váhu symbolickou a morální, jeho chování má velký dopad na celkové kulturně-morální klima společnosti. Zatřetí: Byl jsem teď na dvou důležitých setkáních představitelů občanských iniciativ a neziskových orientací z celé republiky, kteří hodlají vytvořit síť vzájemné podpory. Je to ohromný potenciál dobré vůle většinou mladých, nesmírně obětavých lidí, kteří dělají nezištně spoustu dobrých věcí pro druhé. Viděl jsem, jak je aktivizovala vyhlídka na to, že by v čele státu byl člověk, za kterého by se nemuseli stydět. Začtvrté: na nejprestižnějších univerzitách na Západě se setkávám a debatuji s českými studenty. Mladé kvalitní a dobře vzdělané mozky jsou jednoznačně nejcennějším kapitálem naší země. A ti teď téměř jednohlasně říkají: pokud bude doma vládnout Zeman, Babiš a Okamura, tak se tam nevrátíme.
LN: Nebylo chybou, že politici nakonec schválili zavedení přímé volby?
Ano, byl to bez příslušné úpravy dalších souvisejících částí ústavy populistický nedomyšlený krok. Ale při dnešním stavu politické scény by vracet tyto pravomoci parlamentu byla cesta z deště pod okap.
LN: Liší se podle vás současná předvolební atmosféra a situace ve společnosti od té v roce 2013?
Liší se tím, že jsme něco společně prožili, z čeho jsme se mohli a měli poučit. Všichni občané měli možnost vidět prezidenta, který se vrátil z ruské ambasády zpitý jako mužik a div nepozvracel korunovační klenoty, který mluví tak, že rodiče musí děti odhánět od přijímačů, aby se nenaučili od hlavy státu sprostým slovům, který s prezidentem Ruska, kde jsou zabíjeni nekonformní novináři, vtipkuje, že novináře je třeba likvidovat, který lživě uráží živé i mrtvé – od svatého Václava přes Peroutku až po Dubčeka a seznam by mohl pokračovat. Měli jsme státníka, který nepředložil jedinou nosnou vizi, pouze dělal permanentní kampaň, při níž strašil a rozeštvával lidi a utvrzoval je v jejich předsudcích a obklopoval se lidmi typu Ovčáčka, Mynáře a Nejedlého – tedy dělal přesný opak toho, co by měl prezident dělat. Nikdo už nemá alibi, že nebyl varován.
LN: Nakolik silné je podle vás rozdělení české společnosti na „město versus venkov“? Kdy a kde tento rozkol vznikl?
Musím revidovat svůj původní dojem: naše společnost teď není politicky rozdělena na venkov a města či na vzdělané a nevzdělané. Společnost je politicky rozdělena na ty, kteří Zemanovo počínání viděli a vyvodili z toho důsledky a na ty, kteří to sice také mohli vidět, ale vnímat nechtěli a nebo jim to snad nevadilo. Ti i oni jsou ve všech sociálních skupinách, i když ne rovnoměrně. Bylo by nebezpečné přebírat dělení, které je důsledkem toho, že Zeman soustavně venkov štval proti Praze a inteligenci nazýval „lumpenkavárnou“. To bylo laciné, sprosté a nebezpečné.
LN: Lze tento rozkol sledovat i v zahraničí – vezmeme-li v potaz úspěch politiků typu Donalda Trumpa?
Trumpa jsem teď čtvrt roku pečlivě sledoval v Americe v médiích. Růst populismu a úspěchy demagogů ve světě zplodil fenomén „tekutého hněvu“. Jde o celosvětovou vzpouru lidí, kteří se cítí v globalizovaném světě zmatení a poškození a hledají viníky. Kdysi si našli jako cíl Židy a „kapitalistické plutokraty“, dnes je to blíže nespecifikovaná „elita“ a migranti. Ten tekutý hněv dostal své médium na sociálních sítích. Tam se lidé uvězní v „bublinách“ svých malých ideologických světů a přestávají vnímat realitu za těmito omezenými hranicemi. Demagogové tyto projevy strachu a z něho plynoucí agresivitu uměle rozdmýchávají a vydávají se za spasitele, ochránce či „mluvčí lidu“. Je to velmi nebezpečný fenomén, protože z podobného podhoubí vyrostl nacismus, fašismus i komunismus. Dnes ostatně leckde – i u nás - vidíme zdvihat hlavy recidivisty těchto ideologií.
LN: Není jednou z hlavních příčin i jakási arogance či přesvědčení o vlastní pravdě ze strany liberálních elit? Nemá venkov oprávněné podezření, že elity na něho zanevřely a nenaslouchají mu? Není vlastně nebezpečné, když Zemanovi kritici pohrdají či odsuzují Zemanovy voliče?
Tohle je právě zkreslený obrázek, sugerovaný demagogy. Nechci říct, že zastánci liberální demokracie jsou bez viny. Ale jeden příklad za všechny: když jsem nedávno mluvil o sporu mezi gentlemanstvím a barbarstvím (nebo přesněji hulvátstvím), označoval jsem tím výhradně styl chování těch dvou kandidátů, vůbec jsem to nevztahoval na jejich elektoráty. Ty samozřejmě nejsou jednobarevné. Hned mi ale začali nasazovat nálepku povýšeného elitáře. Mně ty řeči o kavárenských povalečích a naivních „vítačích“ nelegálních imigrantů už otravují, protože vlastně nikoho takového neznám. Já sám jsem strávil asi třistakrát víc času na besedách s lidmi mimo Prahu než v pražských kavárnách. Jestli někdo pohrdá „obyčejnými občany“, tak je to ukázkově Zeman - co si o nich myslí, je patrné ze způsobu, jakým se jim chce zalíbit . I poctivý dlaždič vám řekne, že si přeje, aby prezident mluvil jako prezident a ne jako dlaždič.
LN: Jak si vysvětlujete popularitu a sílu Miloše Zemana?
Umí na sebe za každou cenu stále poutat pozornost, v posledních letech často především skandálními výroky, v nichž agresivitu balí do formy vtipů. Reaguje okamžitě, protože se vůbec nezdržuje otázkou, zda to, co říká, je pravda. Šťastně se strefil – podobně jako jím obdivovaný Trump – do doby, kdy komerční zábava pohlcuje jeden sektor života za druhým, včetně politiky. Politici se stávají baviči, místo myšlenek nabízejí bonmoty. Kdysi jsem oceňoval jeho humor, kterým se viditelně lišil od Klause, ale pomalu se změnil v předmět vtipů. Pokud by měl přežívat do téměř osmdesáti let v roli reprezentanta státu a vrchního velitele armády, stal by se brzy terčem podobných nelítostných anekdot jako Brežněv a Husák. Takový konec bych mu nepřál, takový si snad ani on sám nemůže přát.
LN: Kdyby za vámi na duchovní rozmluvu přišel volič Miloše Zemana, co byste mu řekl či poradil? Co by vás na něm zajímalo?
Uložil bych mu tvrdé a dlouhé pokání. (smích)
LN: Jaká je voličská nálada v církvi? Na jedné straně řada katolíků v 1. kole volila zejména Pavla Fischera, konzervativnější věřící však mohli tíhnout i k Miloši Zemanovi. Jak se podle vás katolíci budou ve 2. kole rozhodovat? Ke komu se spíše přikloní?
O katolické církvi ve světě i u nás už dávno nelze mluvit jako o jednom subjektu. Církev je právě tak radikálně rozdělená jako celá společnost , možná ještě víc. Lidé, kteří chodí na stejnou mši a recitují stejné vyznání víry, ve skutečnosti často náležejí k úplně odlišným myšlenkovým světům, a to nejen co do politické orientace, ale i do typu náboženskosti. Hlavní rozdíly dnes nejsou mezi církvemi a dokonce mezi náboženstvími, nýbrž jdou napříč. Psychologie se ukázala silnější než věrouka.
Psycholog Gordon Allport rozlišoval mezi „vnějškovou náboženskostí“ (pro kterou je náboženství nástrojem k něčemu jinému, např. k udržení konzervativního politického řádu nebo k hájení „národní identity“) a „niternou vírou“. Jedni víru „vlastní“, ti druzí se v ní spíše snaží žít – a těmto druhým je protivný formální ritualismus, povrchní folklorní náboženství či nostalgie po spojenectví trůnu a oltáře. Vyznavači toho prvního typu, dědici „katolicismu bez křesťanství“ druhé republiky, nenávidí papeže Františka, tíhnou k autoritativním režimům, sympatizují s Putinovým Ruskem a šíří konspirační teorie o židovsko-zednářských spiknutích – ti dokonce otevřeně podporovali fašistické kruhy kolem Okamury a nyní veřejně radí volit Zemana. Věřící druhého typu, kteří Ježíšovo poselství chápou podobně vážně a do hloubky jako papež František a pro které pojmy pravda a láska nejsou sprostá slova, Zemanovo cynické pohrdání pravdou odpuzuje a ti ho určitě volit nebudou.
LN: Koho jste volil v prvním kole?
V politice se ve sporu srdce s rozumem stavím vždy na stranu rozumu. Do poslední chvíle jsem váhal mezi Pavlem Fischerem, který byl podle mého názoru pro tu funkci ze všech nejlépe připraven, i když by spíše pojal roli prezidenta jako „prvního úředníka státu“ a mezi Jiřím Drahošem, který měl jasně nakročeno na druhé místo v první volbě - a věděl jsem, že čím více hlasů dostane, tím je pravděpodobnější, že Zemana ve druhém kole porazí. Drahoš ovšem – i když zemanovci ho úmyslně přiřazují k nám „sluníčkářům“ – ve skutečnosti k světu Havlových dědiců, bývalých disidentů, nepatří, on byl asi vždy opatrný, nezadal si ani s komunisty, ani s disentem, dělal svou vědu. Ale právě tahle jeho „neposkvrněnost“ – spolu s kultivovaným vystupováním, vzděláním a klidným naturelem – mu asi v rozdělené společnosti umožní stavět mosty. A nezapomeňme – chemii původně studovala Margaret Thacherová, Angela Merklová a papež František. Možná je to lepší a životu bližší průprava pro veřejné působení než svět politických funkcionářů.
LN: Před několika lety se hovořilo o tom, zda budete kandidovat na prezidenta. Při pohledu na kampaň, jste rád, že jste se do prezidentského klání nakonec nepustil?
Já teď mám šanci sloužit naší zemi jinak. V posledních pěti letech se mi dostalo velkého uznání v různých částech světa - Templetonova cena, čestný doktorát Oxfordské univerzity, vyznamenání Papežské rady pro kulturu, má poslední kniha se stala v USA Knihou roku v oboru filozofie atd., atd. – a to znamená především velké závazky a povinnosti. Ty jsou však zároveň možnostmi dobře reprezentovat naši zemi na mezinárodním intelektuálním poli. Jen v posledních dvou letech mám za sebou přednáškové cesty po univerzitách a kongresech v Evropě, USA, Austrálii, v asijských zemích i v Africe, účast na velkých mezinárodních výzkumných projektech a mé knihy byly už přeloženy celkem do 17 jazyků. To je vyčerpávající, ale cítím, že tím mohu teď pro prestiž naší země udělat mnohem víc než v jakékoliv české politické funkci. A zadruhé: abych v současné náladě české společnosti získal hlasy většiny voličů, musel bych zřejmě říkat věci, které odporují mému svědomí, anebo alespoň zamlčovat, co si o řadě věcí skutečně myslím, abych určité kruhy nepopudil – a to nejsem ochoten udělat ani za vidinu křesla na Hradě. Přibývající věk dává velkou svobodu a nadhled, už člověka nemusí zajímat, co si o něm kdo z lidí myslí, říká či napíše. Miluju svá obě povolání a práce v nich mne baví, ale vždy už mohu radostně ustoupit do vysněného ráje penzisty v soukromé studovně. Přeju-li teď Zemanovi penzi, přeju mu tím upřímně to nejlepší, co ho může ve zbytku života potkat. Já mu politicky nefandím, ale osobně mu nepřeju vůbec nic zlého, právě naopak, šťastnou plavbu po jeho rybníku!
LN: Jaký výsledek tipujete? A jaký vývoj politiky a společnosti může nastat se zvolením Zemana, respektive Drahoše?
Já stále trávím většinu času mezi mladými lidmi, na univerzitě i v akademické farnosti. Zvolení Drahoše by mohlo výrazně posílit kapitál důvěry k státu a veřejnému životu, zejména mezi mladými a možná nastartovat nadechnutí k dlouhodobější duchovní a morální obnově – a to mně vlastně zajímá mnohem víc, než samy volby. Po zvolení Zemana by spoustu lidí opět upadlo do letargie a otrávenosti, ale z části těch občanských iniciativ by se stala dost radikální opoziční síla, která by za čas mohla změnit politickou scénu. Teď je to v rukou nás občanů, ale naštěstí také v rukou božích. A On se asi také těžce rozhoduje, zda se nad naší zemí smiluje, nebo nás potrestá.
