* LN Jedna z postav Krvavého dubna vyčítá spisovateli Vorpsimu, že jeho knihy páchnou zločinem, neboť parazituje na tragických příbězích venkovanů. Jak se snažíte této výtce vyhnout vy?
Vorpsi je spisovatel, který je obviněn, že oslavuje Kanun, tedy albánské zvykové právo. Polemika o Kanunu probíhala v Albánii ve 30. letech minulého století, do kterých jsou umístěny i události popisované v románu.
* LN Kanun, který nařizoval krevní mstu, byl na jednu stranu krutý, ale na druhou stranu zajišťoval určitý řád společnosti...
Obránci Kanunu argumentovali právě jeho nesmlouvavostí. Podle nich Kanun krevní mstu podněcuje, ale zároveň ji i brzdí. Podle Kanunu se smrt platí smrtí. Poloviční smrt - to znamená zranění - se platí poloviční smrtí! Podle nich byl Kanun chladný a nemilosrdný, ale byl spravedlivý. Podle nich cena každé krve, ať jde o krev prince nebo o krev bezvýznamného člověka, je stejná a stejně se platí. Podle obránců byl Kanun sice primitivní, ale byl logičtější než komunistický trestní zákoník, který ve své krutosti neznal mezí. Tak lze vysvětlit, že po pádu komunismu, tak jako každá věc zakazovaná režimem, Kanun v Albánii opět ožil.
* LN Proč jste se vy rozhodl opustit Albánii právě až v roce 1990?
Pokoušel jsem se odejít dvakrát. Poprvé se to stalo v srpnu 1969 právě ve vaší zemi, v Praze. Byl jsem jako novinář na mládežnickém festivalu v Helsinkách. Při návratu se skupina padesáti osob zastavila na jednu noc v Praze. Odešel jsem z hotelu s myšlenkou, že se už nevrátím. Dokonce jsem si zajistil i pokoj v hotelu, někde poblíž Václavského náměstí. V noci mě ale přepadl velký smutek, pokoj mi připadal těsný, nesnesitelný. Třebaže to bylo nebezpečné, vrátil jsem se ke skupině delegátů a doufal, že si mé nepřítomnosti nikdo nevšiml. Podruhé to bylo v Paříži v roce 1983. Tentokrát mi radil můj přítel, herec Michel Piccoli s manželkou, abych tam nezůstával. Podle něho bych byl propadl depresi a nesnesl pomyšlení na postih své rodiny v Albánii. Měli pravdu a já jsem nelitoval, že jsem změnil názor. Diktatury jsou jako černé díry. Neodchází se z nich snadno. V roce 1990 byla situace jiná. Můj odchod nebyl tak dramatický jako předtím. Jeho účelem bylo, abych přispěl k pádu režimu. Albánie totiž mohla zůstat komunistická jako Kuba, jako Severní Korea. Myslel jsem si, že svým odchodem pomohu k opaku.
* LN Na jednu stranu byly za Hodžova režimu vaše knihy vydávány, někdy následně ovšem zakazovány - ale zároveň také publikovány v zahraničí. Můžete blíže vysvětlit tuto schizofrenickou situaci?
Být normálním spisovatelem v nejkrutější stalinistické zemi v Evropě, jakou byla Albánie, bylo velmi těžké. Disent se platil smrtí. Literatura a disent se navzájem vylučovaly. Bylo třeba si vybrat jedno, nebo druhé. Já jsem si vybral literaturu a myslím, že jsem udělal dobře. Podařila se mi věc, která se zdála nemožná: psal jsem literaturu, jako by režim neexistoval. Kromě toho jsem se nezapletl do žádných špinavých záležitostí tehdejšího režimu. Zmínil jste se o „schizofrenické situaci“. V zemi, jako je naše, to bylo nevyhnutelné. Vysvětlím vám to velmi jednoduše: Jak jsem řekl, třebaže jsem žil ve stalinistické zemi, snažil jsem se být spisovatelem jako všichni ostatní kdekoli ve svobodném světě. Vydávání mých knih na Západě a hlavně skutečnost, že se tam líbily, to potvrzovala. V té době byl ale v Albánii dovolen pouze „socialistický realismus“. Takže na otázku, co je literatura, kterou píši, jsem odpovídal prostě: je to literatura socialistického realismu. Komunističtí činitelé měli právo být zmateni a bouřit se. To přece nebyla literatura socialistického realismu, ale literatura buržoazní, dekadentní. Já jsem říkal opak: Dekadentní je literatura, kterou schvalujete vy, literatura průměrná, dogmatická! Jak vidíte, takováto rozprava byla vrcholem absurdity. Někteří ji brali jako výsměch, někteří ji brali vážně. Činovníci právem žádali, aby mé dílo bylo zakázáno. Jiní byli rádi, že v albánské kulturní poušti mohli číst opravdovou literaturu.
* LN Nyní tedy žijete ve Francii, ale přesto: Jak jste spokojen se současnou situací v Albánii?
Vůbec ne. Albánie měla a má stále dobré vyhlídky, ale bohužel její politická třída je příliš konfliktní, příliš primitivní. Albánie si klade překážky sama. Neznám jinou zemi v Evropě, která by měla tolik sporů sama se sebou jako Albánie. Nejpozitivnější v Albánii je obrovská touha celého národa vrátit se do evropské rodiny. Albánie se od svého kontinentu odtrhla před šesti staletími. A to je příliš, příliš dlouhá doba.
* LN Ve vašem debutovém románu Generál mrtvé armády se vracíte do doby 2. světové války, kdy byla Albánie okupována Itálií. Jaké to mělo pro vaši zemi důsledky?
Italská okupace sama o sobě neměla typické temné rysy okupace. Byla navíc zamaskována jako soustátí. Italský král Viktor Emanuel byl prohlášen „králem italským a albánským a císařem etiopským“. To byla vnější stránka. Při hlubším pohledu můžeme říci, že tato okupace nám později přinesla komunismus. A to byla skutečná tragédie. Kdyby albánský král Zogu I. nebyl Itálií svržen, Albánie by byla přetrvávala i během 2. světové války jako monarchie. Albánie by byla možná zůstala mimo konflikt. Byla by možná pod vlivem Německa a po válce by byla za tento vliv zaplatila podobně jako Španělsko. Ale byla by aspoň zůstala součástí západního světa a nebyla by poznala komunismus. Její osud by byl prostě zcela jiný.
* LN A jak vzpomínáte na svá studia v Moskvě?
Studoval jsem na Gorkého institutu. Studentský život v době, která následovala krátce po Chruščovově liberalizaci, byl velmi příjemný. Mám z Moskvy ty nejlepší vzpomínky. Co se týče Gorkého institutu, dovolím si opakovat svůj názor, že to, co jsem tam získal, bylo negativní. Jinými slovy, naučil jsem se tam, jak nemám psát. O většině věcí, které jsem tam slyšel na přednáškách, jsem si myslel: Právě tohle se nesmí dělat! A sám pro sebe jsem si opakoval: Musím to dělat opačně. Psát jinak!
* LN Váš román Pevnost byl údajně reakcí na vojenskou invazi spojeneckých vojsk do Československa v roce 1968. Dá se tak tento román opravdu číst?
Tato otázka je dvojnásob zajímavá, protože pochází od Čecha. Román Pevnost má opravdu velkou vazbu na okupaci Československa v roce 1968. K francouzskému vydání byla připojena předmluva, schválená albánským vydavatelstvím, kde se o této vazbě mluvilo otevřeně. Byl to jeden z největších paradoxů té doby. Ve stalinistické Albánii se okupace Československa „sovětskými fašistickými barbary“ odsuzovala ostřeji než v západních zemích. Já jsem tohoto paradoxu využil, když jsem srovnával malou Albánii, obklíčenou tureckými Otomany, s liberálním Československem obklíčeným jednotkami Varšavské smlouvy. Ve skutečnosti, pokud se držíme tohoto srovnání, byla Albánie liberální v porovnání s Otomany, ale nikdy se zeměmi komunistického bloku. Albánie byla nejkrutější, nejprimitivnější zemí východního bloku. Když jsem srovnával obklíčenou Albánii s Československem, vyjadřoval jsem vlastně své tajné přání, aby se tato podobnost stala jednoho dne skutečností. Toto srovnání ovšem některé lidi zmátlo, zejména literární kritiku, která nevěděla, jak román analyzovat. A tak zvolila mlčení. Polemika o tomto paradoxu pokračuje ještě dnes. Jednou z interpretací je, že v tomto románu nejde o obklíčení Albánie někým cizím, ale že Albánie obklíčila sama sebe. Jinými slovy, že horší část Albánie obklíčila její lepší část a snaží se ji udusit. Já jsem pro tento druhý výklad.
* LN Vedle románu Krvavý duben pojednáváte o krevní mstě také v loňské knize úvah s názvem Hamlet, princ budící odpor. Jaké analogie mezi albánskou krevní mstou a Hamletem jste objevil?
Krevní msta - vendetta - je někdy označována jako charakteristický znak Albánců. Ve skutečnosti je to univerzální zákon pocházející až z antického Řecka - Aischylova trilogie Oresteia je typickou tragédií o krevní mstě. Motivy krevní msty se nacházejí i v severských ságách, které připomíná Saxo Grammaticus, když píše o historii Hamleta. Jak jsem se zmínil ve své studii o Hamletovi, v albánské literatuře a v balkánské literatuře vůbec je tento motiv častý. Osobnost Hamleta měla silnou odezvu v bývalém komunistickém světě, protože sloužila jako vzor pro ty, kteří byli nespokojení, zoufalí a politicky odstavení. Lze na ni pohlížet jako na pravzor disidenta. Její vztahy k moci, ke zločinu ji přibližují také našemu světu. V Albánii je Hamlet možná ještě oblíbenější postavou, a to hlavně ze dvou důvodů: jednak v souvislosti s tradicí našeho zvykového práva, jednak při vzpomínkách na strádání a znechucenost za komunismu.
***
Ismail Kadare (1936) Absolvoval historii a filologii na tiranské univerzitě, později studoval rovněž v Moskvě. Jako autor začínal poezií, později přešel k próze. Jeho debutovým románem byl Generál mrtvé armády (1963), který vyšel česky v roce 1990 v překladu Hany Tomkové. Od roku 1990 žije autor v Paříži, přede dvěma roky obdržel za své dílo Man Booker International Prize. V letošním roce nakladatelství Odeon publikovalo v českém překladu Veroniky Sysalové francouzskou verzi románu Krvavý duben (1978).
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Z albánštiny přeložila Hana Tomková
