Šokuje mě, kolik lidí v mém okolí stále vzývá knihu. Zamilovaně hovoří o tom štosu papíru v tvrdých deskách jako o něčem, čeho se nehodlají vzdát a co jim zlý pokrok bere, tvrdí, že kniha je umělecký artefakt (jako kdyby 99 % knih na trhu nevzniklo tak, že unavený grafik večer po šichtě v obrázkovém časopise nalije text knihy do připraveného zrcadla, přičemž vrcholem jeho grafické invence je začít kapitolu na nové stránce), nudí své návštěvy poutěmi kolem kilometrových regálů, v nichž na tuny (a opravdu jsou to tuny) papíru padá prach. Knihovna je penis vzdělance, slouží hlavně k poměřování.
Mí rodiče jsou ochotni si při cestách na dovolenou klidně připlatit i třicet kilo nadváhy, aby si s sebou mohli odvézt knihy, které hodlají za týden u moře spořádat. Nevím, kdysi jsem si taky vezl do Chorvatska verneovky v krabici od banánů, ale to už je moc dávno, pěkných pár let už nosím svoje knihy neustále s sebou, stěhují se z jedné paměťové karty na druhou, nejdřív byly v Palm Pilotu, pak šly z mobilu na mobil a teď se rozhoduje, zda zaparkují v nějaké elektronické knižní čtečce (na elektronickém papíře se opravdu čte hezky), nebo zůstanou na malém displeji (proč s sebou koneckonců furt tahat vedle mobilu nějakou další elektronickou krabici), ale do regálu se stěhovat nebudou, proč je mám furt rovnat, hledat a nenacházet, když se mi v adresářích rovnají samy a na hledání mám fullsearch?
Sehnat elektronickou knihu bylo snadné i před tím, než je americký Amazon začal tak masově prodávat, už před deseti lety byl internet plný fanouškovských elektronických verzí slavných knih, Harry Potter znamenal revoluci v knižním pirátství, v Americe zakoupené vydání bylo naskenováno a umístěno na internet tak expresně, že si ho člověk mohl stáhnout dřív, než první výtisky doputovaly přes oceán do našich specializovaných krámů. A dnes, díky aplikaci Kindle na svém mobilu už dokonce legálně a za peníze, si začínám číst pár minut poté, co se o knížce dozvím. Kamarád Viktor bude překládat do češtiny knihy o Johannesi Cabalovi? Už mám za sebou oba díly. Maně mě napadne v tramvaji, zda je kniha Pevné pouto od Alice Seboldové stejně průměrná jako film, který podle ní natočil Peter Jackson, a o zastávku později už čtu „Inside the snow ball on my father’s desk, there was a penguin wearing a red-and-white-striped scarf...“. Ano, čtu to všechno zatím spíš anglicky, čeští vydavatelé elektronické knihy zatím „sledují“ a nevydávají, ale i oni brzy pochopí, jestli tedy samozřejmě pochopí všichni ti příznivci „artefaktů“ vydávaných na čím dál levnějším papíře s čím dál hnusnějšíma obálkama. Ale čtu pořád, mám své knihy stále s sebou, a kdyby mi došly, jedním klikem přibudou další. To vás neláká?
Ne? Naštěstí technologie se stále vyvíjí a adaptuje, takže jistě brzy přijde něco, co přesvědčí takové staromilce. Představuju si zařízení, které na požádání knihy v něm uložené promítne na prázdnou zeď, s obálkami a v digitálních regálech. Už je to lepší, co?
