Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Händel s Buddhou a Internacionálou

Česko

Händelovu operu Semelé uvedla bruselská opera La Monnaie v režii čínského konceptuálního umělce Čang Huana, který byl dosud znám více jako tvůrce happeningů než jako operní režisér.

V současném comebacku barokní opery na evropských scénách se vyhranily v zásadě dva postupy. Buď se režiséři pokoušejí o autentické dobové provedení, tak jak je viděl tehdejší návštěvník, se všemi přednostmi i zápory. Svícemi osvětlená jeviště se topí ver tmě a divákům v zadních řadách se nabízí černá hodinka. Anebo se režie snaží o zasazení do současnosti. Protagonisté se pak po jevišti procházejí v kožených kabátech a černých brýlích a děj je nezřídka opepřen obscénnostmi na hranici dobrého vkusu. Nejzajímavěji nakonec vycházejí inscenace, které překračují žánry i období. Taková je i ta bruselská, která šťastně vsadila na prostupování báje a skutečnosti, minulosti a současnosti.

Händelova Semelé k tomu ostatně vybízí. Vychází z Ovidiových Proměn a stojí na hranici opery a oratoria. Schází jí pro barokní operu typicky dynamický děj, v němž je pro všechny převleky a náhlá vzplanutí vášní a nenávisti těžké se orientovat. Přesto není v plném smyslu oratoriem na kontemplativní námět. Její děj je o tak lidských věcech, jako je láska a žárlivost. V touze po nesmrtelnosti donutí lidská bytost princezna Semelé svého milence, nevyššího z bohů Dia, aby se jí zjevil v nadpozemské podobě, jak jej zná jen jeho právoplatná manželka Juno. Žádný ze smrtelníků nemůže takovýto pohled přežít a Semelé není výjimkou. Hudebně je Semelé oproštěna od téměř rokokové manýry Händelových pozdních oper a kompozičně připomíná jeho německé kořeny a také posledního předhändelovského anglického skladatele evropského formátu Henryho Purcella. Semelé na svou nevyhraněnost zprvu doplatila. Při premiéře ji příznivci oratorií považovali za oplzlou, pro milovníky opery byla hudebně nudná a dějově rozvláčná. Dnes patří k jeho nejčastěji jevištně uváděným dílům.

Bruselské zpracování Semelé bylo svěřeno čínskému konceptuálnímu umělci Čang Huanovi, pro něhož byla opera dosud neznámým teritoriem. Upozorňoval na sebe především happeningy v době, kdy v Číně pevně vládl socialistický realismus. Na počátku 90. let se například pomazal medem a rybím tukem a postavil se nahý před veřejné záchodky, aby tak upozornil na úděsný stav hygieny ve své pekingské čtvrti. Za několik minut bylo jeho tělo pokryto stovkami much. Získal tak pozornost nejen pekingské policie, ale i západních uměleckých kruhů. Po deseti letech v New Yorku dnes působí v Šanghaji.

Huan situoval děj opery do čínského buddhistického chrámu. Nejde tu však o pouhou jevištní rekvizitu, ale o skutečnou, téměř půl tisíciletí starou stavbu, která má svůj vlastní příběh žárlivosti a neštěstí, který si nezadá s tragédií Semelé. Chrám, který sloužil za kulturní revoluce jako sklad obilí, byl přidělen jako obydlí rodině Fangových. Tak jako Zeus nebyl schopen zachránit svou milovanou Semelé, nebyl ani Buddha s to spasit před neštěstím obyvatele své svatyně. Manžel stíhaný představami o údajné nevěře své ženy Ruan propadal alkoholu a šílenství a byl nakonec pro přípravu úkladné vraždy popraven.

Mongolské zpěvy a zápas sumo Prostupování Ovidiova příběhu a nové reality zůstalo bohužel většině publika utajeno a neprospělo mu ani komplikované zakomponování videodotáček. O něco srozumitelnější bylo vystoupení folklórní skupiny s písněmi z Vnitřního Mongolska před divadlem. Kontrast, kdy i na jevišti vystřídá Semelé Händelovu na několik minut Semelé mongolská, je nezapomenutelný. Jistě i pro ty, kteří po několika minutách kvílivého mongolského zpěvu nevydrželi a vyprskli smíchy. Nápad vyplnit orchestrální symfonii zápasem sumo, kdy se dva do sebe zaklesnutí macatci válejí po jevišti, je stejně originální jako překrytí scény obrovským zrcadlem, v němž se za plného světla mohou diváci zhlížet sami v sobě jako vlastní krásou opojená titulní hrdinka.

Hudební provedení v interpretaci Les Talens Lyriques pod taktovkou Christopha Rousseta je tradičně dokonalé. V rolích dvou sokyní - Semelé a Juno - vystupují čínské pěvkyně Zing Huang a Ning Liang. Jupiter britského tenorového pěvce Jeremyho Ovendena dokáže vyplnit velké divadlo, a to nikoli na úkor schopnosti cizelovat melodické Händelovy ozdoby. Působivý je také výkon sboru, kterému v Händelových oratoriích připadá role srovnatelná se sólovými pěvci. Huangova licence dosahuje vrcholu v závěru opery, která na rozdíl od původní verze končí smrtí Semelé a Zeus nedostane příležitost svou lásku přivést k životu. Sbor zapěje text, podle nějž lidem není radno zaplétat se do věcí božích, a za brumenda Internacionály Semelé pohřbí. Paní Ruan naposledy zamete chrám, kde zažila štěstí i neštěstí svého života.

***

Opera

Barokní happening Čang Huan umístil děj Semelé do bývalého buddhistického chrámu s jeho vlastní pohnutou historií.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!