PRAHA Když se u Šimona v jeho pouhých třech měsících zjistilo, že neslyší, byla jeho rodina zpočátku zaskočená a nevěděla, jak se o něj co nejlépe starat. Důkladně ale hledali a naštěstí také našli pomoc. Šimon letos nastoupil do normální školy a zvládá ji skvěle. Cesta k tomu byla ale složitá a ne každému v takové situaci se podaří.
„Když jsem zjistila, že je Šimon neslyšící, běžela jsem do knihkupectví,“ vypráví Kateřina Bambasová, Šimonova matka. V knize o dětech s postižením našla kontakty na různé organizace a všechny obeslala s prosbou o radu. Ozvala se jediná z nich – Středisko rané péče Tamtam. „To naštěstí stačilo,“ říká Bambasová.
Hned první její otázky se týkaly toho, jestli se má rychle naučit znakovou řeč. „Nejdůležitější pro mě bylo, že mě od začátku podporovali v tom, abych s ním rozvíjela znakovou řeč. Kdybych neměla Středisko rané péče, tak odborníci, na které jsem narazila v nemocnici, vždycky říkali, že s ním znakovat nemám. Když budu znakovat, že se nikdy nenaučí mluvit, že ho to bude brzdit a automaticky bude patřit do menšiny neslyšících,“ vypráví Bambasová.
To by ale byla podle všeho chyba. Dětem totiž škodí, když se nemohou domluvit, i když by chtěly. „Když se dítě dlouhodobě nemůže dorozumívat, hrozí sekundární rozumové opoždění,“ vysvětluje Iva Jungwirthová, psycholožka střediska Tamtam.
Ta do Šimonovy rodiny docházela zpočátku každý měsíc a viděla jeho pokroky. „Byl jedno z nejšikovnějších dětí, které jsem při této práci potkala. Když mu byl jeden rok, aktivně používal dvacet znaků, uměl utvořit souvislou větu,“ chválí chlapce Jungwirthová. Pak přišla další velká pomoc – implantát, díky kterému Šimon slyší, i když ne čistě. Pro dítě se sluchovým postižením je pak náročné naučit se srozumitelně mluvit, ale i to se dá zvládnout. Letos Šimon chodí do první třídy běžné základní školy. Poradí si tam bez asistenta sám, hledá si tam i nové kamarády. „Těší mě, že nemá vůbec problém s učením a hlavně ani s kamarády ve škole, toho jsem se bála. Už mi doma říká, kdo ve škole zlobí, kdo dostal trojku – navázal sociální kontakty a ví, o čem je ve třídě řeč,“ oceňuje Šimonova maminka.
Služeb Tamtamu už rodina nevyužívá, Šimon je velký a rodina podporu již několik let nepotřebuje. „Kdykoli jsem nevěděla, jak pokračovat, když jsem tápala, nebyl problém se na ně obrátit,“ ohlíží se Bambasová.
Rodiče se musí ptát sami Podle Jungwirthové se podaří plně začlenit do běžných škol zhruba polovinu dětí, jejichž rodinám pracovníci rané péče pomáhají. Druhá polovina těchto dětí pak chodí do speciálních škol, případně do běžných škol s vlastními asistenty, kteří jim pomáhají.
Otázka ale je, kolik rodičů by pomoc potřebovalo, ale k možnostem rané péče se vůbec nedostanou. Principem rané péče totiž je, že její pracovníci nemohou kontaktovat rodinu, ale naopak. Rodiče se o jejich služby musí zajímat aktivně sami. Proč? Jedním z důvodů podle Jugwirthové je i to, že si je rodiče nesmí plést se sociálními pracovníky úřadů. Středisko Tamtam proto obeslalo před časem všechny dětské praktické lékaře, letáčky poslali i k některým specialistům, aby se o této službě dozvědělo co nejvíc lidí. Příští týden navíc poběží v různých městech řada akcí na zviditelnění rané péče. Například v pražské Korunní ulici v kavárně Dobrá trafika se zákazníci naučí od neslyšící obsluhy znaky pro kávu, čaj nebo cukr a dozví se informace o rané péči.
Podobné služby, jaké poskytuje Tamtam rodinám s dětmi se sluchovým postižením, poskytují i jiná střediska rané péče pro zrakově handicapované nebo jinak znevýhodněné děti. Princip je společný – pomáhají rodinám s dětmi nejvýše do šesti let věku a většina podpory se odehrává přímo v jejich domovech. Hlavní cíl je, aby mohly děti vyrůstat ve spokojené rodině, ne v ústavu. To, že rodičům postižených dětí se někdy pochopení nedostává, dokazuje vyprávění Lucie Šánové z jižních Čech. Její Honzík prodělal brzy po narození těžkou bakteriální nemoc, je částečně ochrnutý, slyší jen na jedno ucho, má poruchu zraku a trpí epileptickými záchvaty. „Během nemocničního pobytu se mě jeden lékař zeptal: Víte, on bude hodně postižený. Nechcete ho dát do ústavu? Ne? Výborně, tak tady ho máte... A odešel,“ vzpomíná Šánová v textu, který zpracovala Společnost pro ranou péči. „Dál už jsme ho nezajímali.
A já jsem stála jako opařená. Jak si vůbec dovolil se na něco takového zeptat? A to je všechno? Co si máme počít? Byli jsme v začátcích úplně bezradní,“ říká Honzíkova matka. Pak jí ale kamarádka doporučila ranou péči a i díky ní může Honzík žít a dělat pokroky doma se svou rodinou.
