V Německu loni na podzim vyšla knížka, která připomíná méně známou kapitolu jeho života – v protektorátní Praze. Rok 1977 ční z minulosti svou dramatičností. V Československu se ustavila Charta, jejíž pohnuté osudy vzbuzovaly zájem i na Západě. Ve Spolkové republice ale už brzy vypuklo drama, které zastínilo všechno včetně Charty: teroristická Frakce Rudé armády (RAF) zahájila sérii atentátů a únosů, jimiž si chtěla vynutit svobodu pro své vězněné zakladatele.
Nejznámější obětí „německého podzimu“ je Hanns Martin Schleyer, tehdy šéf Spolkového svazu německého průmyslu. Teroristé ho unesli 5. září v Kolíně a půldruhého měsíce ho drželi na neznámém místě. Když se komplikovaný výměnný obchod (další žeton svým německým soudruhům ve zbrani obstarali jejich palestinští kolegové, kteří unesli letadlo Lufthansy z Mallorky) nezdařil, teroristé Schleyera 18. října zastřelili. Mrtvolu našla francouzská policie v opuštěném autě u Mylhúz.
To všechno je známá historie, tedy alespoň v Německu, kde si před dvěma lety třicáté výročí „německého podzimu“ obsáhle připomínali. Méně známý i v Německu je ovšem Schleyerův předchozí život. Jeho válečnou kapitolu, která se odehrávala hlavně v Praze, se rozhodl popsat Erich Später. Publikace vyšla loni na podzim v hamburském nakladatelství Konkret.
Kdo se nechá zlákat jenom obálkou knížky (Schleyerův portrét ze studentských let) a koneckonců i jejím názvem – Vila Waigner. Hanns Martin Schleyer a německá genocidní elita v Praze 1939–1945 – může být zpočátku trochu zklamaný. Většinu textu totiž zabírá všeobecný výklad o německé okupační politice v českých zemích, o osudu českých Židů a poměrech v protektorátním zbrojním průmyslu, kde Schleyer působil. Na Schleyera samého i na židovskou rodinu Waignerových, do jejichž vily se nakonec nastěhoval, přichází řeč daleko za polovinou vyprávění. Autor čerpal z prací českých historiků (Alena Míšková, Vojtěch Šustek, taky ale koryfej komunistického dějepisectví Václav Král), za pomoci pražské německé nadace Živá paměť se mu ovšem podařilo najít v českých archivech i několik zajímavých, dosud neznámých dokumentů. Schleyer (ročník 1915) patřil k nacistům už před jejich příchodem k moci – od svých šestnácti se angažoval v Hitler-Jugend a v osmnácti – nacisté právě začali vládnout – vstoupil do SS, kde to později dotáhl na důstojníka. Byl evidentně nacistou a antisemitou z přesvědčení; teatrálně například vystoupil ze studentského spolku, který se zdráhal vyloučit své židovské členy. Byl to také funkcionář takříkajíc od přírody: funkce zastával už ve znacizovaném studentském hnutí a jako nacistický svazák byl po anšlusu vyslán nejprve na univerzitu v Innsbrucku a po vojenském intermezzu při tažení do Francie v červenci 1941 do Prahy. Tady převzal vedení studentské sociální sítě na německé Karlově univerzitě (česká tehdy byla už dva roky zavřená). Schleyer měl na starosti především bydlení studentů a sháněl se i po odpovídajícím bydlení pro sebe a svou ženu. Nejprve mu úřady přidělily byt v jednom arizovaném činžáku v Holešovicích. Shodou okolností bydleli Schleyerovi ani ne 300 metrů od místa, kde nacisté měsíc po jejich nastěhování začali shromažďovat pražské Židy k deportacím do Terezína. Schleyer coby Untersturmführer SS a od roku 1943 osobní sekretář šéfa Ústředního svazu průmyslu pro Čechy a Moravu měl ovšem na své bydlení ještě vyšší nároky. Dočkal se v srpnu 1944, kdy mu připadla krásná moderní Vila Waigner v Bubenečské ulici 55.
Emil Waigner byl do roku 1939 ředitelem Banky pro obchod a průmysl, kterou si po německé okupaci zabavila Dresdner Bank. Emila zavraždili v Mauthausenu, stopy jeho ženy Marie končí v Ravensbrucku. Vilu mezitím dostal k užívání rektor pražské univerzity Friedrich Klausing.
„Najednou jsme tam bydleli“ Tento fanatický nacista tu bydlel až do srpna 1944, kdy se mu zbortil svět. Jeho syn se totiž zapletl do nezdařeného atentátu na Hitlera a nacisté v Praze zoufalého otce dotlačili k sebevraždě. Teď tedy přišel na řadu Schleyer, který ve vile žil až do konce války. „Nabídli nám to. Už ani nevím, jak se to událo. Najednou jsme tam bydleli,“ vzpomínala po letech vdova po Schleyerovi. Ve vile Waigner se manželům narodil jejich první syn, který se mimochodem potatil a do konce roku 2009 dvacet let působil jako generální tajemník Svazu německých řemesel.
Podle Spätera Schleyer senior jednoznačně patřil k nacistické mocenské elitě v protektorátu. Co přesně dělal v průmyslovém svazu a pro Sicherheitsdienst, s nímž spolupracoval už od roku 1938, nevíme, Später to poctivě přiznává s omluvou, že SD v Praze stihl na konci války zničit svůj archiv.
Ke Schleyerově pozdějšímu životu už jen stručně: z Prahy i s rodinou utekl na začátku povstání, pak ho ovšem coby důstojníka SS tři roky věznili Američané. V padesátých letech zahájil cestu vzhůru různými zájmovými organizacemi západoněmeckého průmyslu.
Únos a vražda ho tedy zastihly na vrcholu přesně té kariéry, kterou nastartoval už v Praze. Spolková vláda mu vystrojila státní pohřeb. Poprvé se bývalý esesman ocitl v roli oběti a jako oběť se také zapsal do paměti německé veřejnosti. Nadace nesoucí jeho jméno dodnes uděluje ceny za zásluhy o svobodu. Za rok 2009 ji dostal Schleyrův dávný přítel Helmut Kohl.
Jeden z únosců později litoval, že RAF pro svou propagandu víc nevytěžila z jeho hnědé minulosti. Nelze se úplně zbavit dojmu, že vydání Späterovy práce se právě tento dluh snaží smazat – ne snad přímo za RAF, ale určitě za širší kruhy německé krajní levice. (Zakladatelka RAF Ulrike Meinhofová ostatně právě v časopise Konkret před svou radikalizací a odchodem do podzemí působila).
Jak už bylo řečeno, Später ve své práci dobře, protože všestranně odvyprávěl historii německé okupace Československa. Neopomenul ani násilí páchané na nežidovských Češích, o němž se v Německu neví a skoro nepíše. Je zvláštní, jak jsou různé vrstvy česko-německých dějin ve spolkové republice dosud politicky rozparcelované.
***
Vláda mu vystrojila státní pohřeb. Poprvé se bývalý esesman ocitl v roli oběti a jako oběť se také zapsal do paměti německé veřejnosti.
O autorovi| DANIEL KAISER komentátor LN
