Jeho poslední kniha O čem mluvím, když mluvím o běhání (variace na sbírku povídek O čem mluvím, když mluvím o lásce Raymonda Carvera, kterého Murakami překládá do japonštiny) rozděluje své čtenáře do tří skupin: autorovy skalní fanoušky, hledače receptu, jak se stát spisovatelem, a běžce na dlouhou trať. Patřím do té poslední a dopadl jsem jako čtenář docela dobře. Pro ostatní obsahuje knížka jen drobná potěšení a velká zklamání.
1. Murakamiho fanoušci si útlou knížku koupí v naději, že se dozví něco víc o soukromí svého uzavřeného idolu. Na přebalu je koneckonců napsáno „memoáry“. O autorově životě se ale dočtou jenom tento stručný příběh: měl jazzový bar, ve třiatřiceti začal psát, bar prodal, začal běhat kvůli váze, psaní a běhání v dalších letech splynuly do každodenního rituálu v poměru 1:4 (hodina běhu, čtyři hodiny psaní). Nic víc.
Uvnitř přebalu se ve skutečnosti skrývá sbírka esejů o běhu na dlouhou trať zkřížená s běžeckým diářem čtyř měsíců příprav na maraton v New Yorku.
Co je esej, tuší každý, ale co je běžecký diář, ví málokdo. Část běžců si totiž nutkavě zapisuje údaje o trénincích a závodech: vzdálenost, rychlost, čas, tepovou frekvenci, spálené kalorie, pocity při běhu atd. Pro běžce mají zápisky velkou hodnotu. Kontroluje si tím výkon a uchová vzpomínku na euforii z vyplavených endorfinů. Diář zaujme i další běžce. Pro neběžce je ale nepochopitelný a nudný. Murakami samozřejmě nepřináší doslovný přepis svých poznámek. Využívá je ale všude tam, kde by jiný memoárista zmínil jméno manželky, trauma z dětství či vzpomínku na milenku.
Zklamáním pro milovníky Murakamiho románů je i styl psaní – je monotónní, postřehy i celé věty se často opakují. Eseje vznikaly během dvou let a vracejí se ke stejným otázkám (překonávání fyzické bolesti, stárnutí). Styl vlastně odpovídá dlouhému běhu, který je také jednotvárný a repetitivní: když běháte, hlavou se vám jako mantra honí často tytéž věty.
2. Hledači receptu, jak se stát spisovatelem, dostávají kapitolu s výmluvným názvem Většinu toho, co vím o psaní, jsem se naučil každodenním běháním. Je to ovšem kapitola s nejvyšší koncentrací banalit. Vévodí jim žebříček toho, co spisovatel potřebuje: talent – soustředění – výdrž. V knize je ale i cennější informace: doba nepřeje romantickým typům, kteří chlastají, berou drogy a píšou skvěle. Globální spisovatel je spíše manažer sebe sama. Ostatně být v kondici a mít přísný režim je u špičkových manažerů běžné.
3. Běžci na dlouhou trať nejsou titulem podvedeni. Knížka je opravdu o běhání. Většina běžců pořád srovnává svůj výkon s ostatními. Pro ně znamenají Murakamiho dávky seriózní běhání = 220 km měsíčně, přísné běhání = 300 km zcela čitelné údaje, za kterými tuší slast ze sebezapření.
Haruki Murakami je skvělý běžec. A napsal knihu pro běžce. Ostatní musejí počkat na jeho další román.
***
ČESKY NEVYŠLO What I Talk About When I Talk About Running Haruki Murakami Alfred A. Knopf, New York 2008, 179 stran.
Knihy vybíráme ve spolupráci s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
