Je jako fantom. Jednou se zjeví kdesi na Costě Bravě, pak ho kdosi údajně spatří v Latinské Americe. Řeč je o doktoru Aribertu Heimovi, bývalém lékaři z koncentračního tábora Mauthausen, jehož jméno v minulém týdnu zaplňovalo přední stránky novin.
MUDr. Heim, zvaný doktor Smrt, převzal už před několika lety štafetu „nejmediálnějšího nacistického válečného zločince“. Tu štafetu mu symbolicky předal někdejší osvětimský anděl smrti Josef Mengele.
Heim, Mengele a další… Byli však hlavními strůjci zla? Troufnu si tvrdit, že nikoliv. Spíše měli odvést pozornost. Od lidí, kteří se mezitím těšili úctě a obdivu a sbírali jedno prestižní vědecké ocenění za druhým: „Josef Mengele byl po celá léta považovaný za černou ovci německé vědy. Jenomže – nebyl sám. Jeho a jemu podobné podporovali elitní vědci a výzkumníci ze slovutného Institutu císaře Viléma, dnešního Institutu Maxe Plancka.“
Pokračování na straně 8
Heim, Mengele a ti, co stáli...
Dokončení ze strany 1
Tato slova zazněla před dvěma lety v Berlíně, na tiskové konferenci. Řekla je dr. Susanne Heimová, která dodala: „Dnes tedy mohu s určitostí říci, že předchůdce dnešního Institutu Maxe Plancka se opravdu podílel na válečných zločinech.“ Její slova – byl jsem přítomen – okamžitě způsobila mezi novináři a historiky senzaci. Stejně jako dokumenty, které tato německá historička veřejnosti předložila. Doktorka Heimová otevřela pomyslnou třináctou komnatu. Dodnes je totiž v Německu těžké přiznat, že pokusy na lidech byly svého času součástí oficiální politiky, a co víc – na této hrůzné mašinérii se podílely desítky, ba si stovky renomovaných lékařů a vědců nejrůznějších oborů. O to úctyhodnější je snaha mnohých dnešních Němců vyrovnat se i s tímto temným dědictvím… Nebyli zdaleka sami Vrátím se do závěru devadesátých let, kdy vedení Institutu Maxe Plancka přišlo s pozoruhodným návrhem: Je zapotřebí odhalit, co se v našem institutu v době nacionálního socialismu odehrávalo! Představitelé institutu oslovili několik historiků, politologů a dalších odborníků. Vznikl tým pod vedením doktorky Susanne Heimové. A kdo historiky po celé ty roky platil? Institut Maxe Plancka! Podobná iniciativa není ve Spolkové republice Německo ojedinělá. Například spolkové ministerstvo dopravy – konkrétně ministr Wolfgang Tiefensee – iniciovalo nedávno vydání studie, ve které se dokazuje, že říšské ministerstvo dopravy nebylo v době nacismu nepolitickým odborným úřadem, jak nás o tom dodnes přesvědčují někdejší pamětníci, ale naopak mělo výrazný podíl na přípravě a organizování vyvražďování Židů… Tým doktory Heimové odvedl úctyhodnou práci. Uvědomíte si to při studiu závěrečné zprávy: Svědectví lidí, dokumenty. Desítky jmen úctyhodných lékařů – psychologů, psychiatrů, internistů, chirurgů, kteří dostali jedinečnou příležitost: „lidský materiál“. S vytypovanými příslušníky „podřadné rasy“, ať už to byli Židé, Romové či Slované, si mohli dělat doslova, co chtěli. Doktor Aribert Heim mohl tedy bez obav vpichovat vězňům do srdce injekce s roztoky toxických látek, které mu připravoval lékárník dr. Erich Wasicky, a mohl zkoumat, jak který jed účinkuje. Dr. Mengele zase mohl, kromě jiného, kastrovat své oběti nebo preparovat „zajímavé exempláře“ pro německá antropologická muzea… A nebyli, jak už víme, zdaleka sami. A kdože za nimi stál? Třeba profesor Ernst Rüdin, který coby říšský komisař německé společnosti pro rasovou hygienu byl zastáncem teorie, že lékaři by měli zničit život „postrádající hodnotu“. A například také profesor Otmar svobodný pán von Verschuer, jenž svého času založil Institut pro dědičnou a rasovou hygienu. Byl to právě prof. von Verschuer, který v roce 1943 dr. Mengelemu doporučil, aby se stal šéflékařem v Osvětimi, a zadával mu konkrétní „vědecké“ úkoly… Uzavřená záležitost? Kdepak Zatímco po válce se Josef Mengele stal – plným právem – štvancem, který do konce života nenašel klid, a štvancem stále je (pokud tedy ještě žije) doktor Aribert Heim, vědci
z Institutu císaře Viléma, v roce 1948 přejmenovaného na Institut Maxe Plancka, se po válce obestřeli mlčením. O účasti zdejších vědců na ďábelských experimentech se vůbec nehovořilo… Zmíněný profesor Rüdin zemřel, uctíván okolím, v roce 1953. A velký učitel Josefa Mengeleho a jemu podobných prof. von Verschuer? V roce 1951 byl povolán na katedru genetiky do Münsteru. A v roce 1956 byl zvolen předsedou německé antropologické společnosti. Zemřel v roce 1958. Doktorka Susanne Heimová mi řekla: „Tito lidé se dopouštěli zločinů proti lidskosti. A myslím, že Institut Maxe Plancka by tuhle záležitost neměl považovat za uzavřenou. Naše výsledky by měl využít jako základnu pro další diskuse o dnešní vědě. Jde o to, aby se výzkumníci, vědci, badatelé pohybovali za všech okolností v mezích daných etickým kodexem…“
Stanislav Motl, reportér pořadu Na vlastní oči TV Nova
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| STANISLAV MOTL, televizní reportér
