Tvorba Johnnyho Cashe byla vždy určena především široké veřejnosti a, jak sám zpěvák říkal, „pracující střední vrstvě“, ke které měl blízko. Už od 50. let vystupoval na různých netradičních místech a těmi nejméně obvyklými byla nápravná zařízení a věznice.
Ani vzrůstající sláva v 60. letech, kdy Cash získal dvě zlaté desky a složil hity Ring of Fire nebo I Walk the Line, mu v oblíbeném „hraní v lapáku“ nezabránila. Naopak se upnul na myšlenku, že by bylo skvělé natočit na takovém místě živé album. Vydavatelství CBS Records nápad smetlo ze stolu: nechtěli riskovat pokles Cashovy obliby. A trvalo dlouho, než někdo odhalil potenciál nahrávky. Byl jím Bob Johnston z Columbia Records (který tehdy produkoval např. desky Boba Dylana). Ten vše zařídil a 13. ledna 1968 se stali kriminálníci z Folsom State Prison komparzisty na Cashově živém albu.
„Hello, I’m Johnny Cash,“ zní legendární (a tradiční) úvodní věta, na kterou po vteřině ticha navázala skladba Folsom Prison Blues, toho času už velký hit. Cash vystoupil se svojí budoucí manželkou June Carterovou, s přítelem a hudebníkem Carlem Perkinsem a kapelou Tennessee Three. Celé vystoupení mělo neopakovatelnou atmosféru, zazněly největší hity Cashovy kariéry: country klasika v bohatých aranžích byla energická a živelná, skvěle vyzněly i komornější skladby, zazpívané pouze v doprovodu akustické kytary.
Legendární je rovněž věta, pronesená přímo v ostrém záznamu: „This show is being recorded for an album release on Columbia Records and you can’t say ‚hell‘ or ‚shit‘ or anything like that.“ (Tohle vystoupení se natáčí pro vydání u Columbia Records, takže nepoužívejte výrazy jako ‚ksakru‘ nebo ‚kčertu‘, to se nesmí.) Dvě tisícovky vězňů šílely a Johnny Cash natočil toho večera jednu z nejlepších a nejúspěšnějších desek své kariéry. Zhruba o rok později si podobnou zkušenost zopakoval ve věznici San Quentin.
Zasvěcený pohled na vznik „folsomské“ desky poskytuje např. knížka Johnny Cash at Folsom Prison: The Making of a Masterpiece spisovatele Michaela Streissgutha, ale pohodlnější publikum dá přednost filmovému formátu, navíc velmi kvalitního provedení. V životopisně laděném snímku Walk the Line Jamese Mangolda z roku 2005 je zpracován soukromý Cashův život i jeho kariéra s nejvýznamnějšími vzestupy a zároveň nejhlubšími pády, včetně detailní „rekonstrukce“ vystoupení ve Folsom State Prison. A zejména tyto scény patří ve filmu k těm nejsilnějším. Zpěváka ztvárnil americký herec Joaquin Phoenix a výborně se mu podařilo vystihnout obě stránky Cashovy složité osobnosti: tu slabou, která se v dramatických okamžicích jeho života uchylovala k drogám, amfetaminům a alkoholu, i tu silnou, která se všechny problémy snažila neustále překonávat.
Vrtkavou slávu Johnnyho Cashe vzkřísil v polovině 90. let producent Rick Rubin, když inicioval sérii nahrávek American Recordings, na kterých nechal zpěváka v jeho obýváku jenom s akustickou kytarou přezpívat skladby Toma Waitse, Krise Kristoffersona nebo Leonarda Cohena. Tato deska obdržela prestižní ocenění Grammy za „Nejlepší současné folkové album“ v roce 1995. Ve čtvrtém dílu této série, American IV: The Man Comes Around z podzimu 2002, se nachází (vedle Beatles, Stinga nebo Eagles) cover verze skladby Hurt, původně od Trenta Reznora a elektronicko-industriálních Nine Inch Nails. Píseň vyzněla v akustickém podání tehdy už silně nemocného Cashe krajně emotivně, dojem navíc posílil i úchvatný videoklip a zejména text, který v Cashově podání a v kontextu s jeho životem přidal na intenzitě: „Dnes jsem zranil sám sebe, jen abych zjistil, jestli ještě něco cítím/ soustředím se na bolest, jedinou věc, která je skutečná/ Sleduji, jak mi jehla trhá kůži – jen obvyklé píchnutí/ snažím se to zabít, zapomenout, ale pamatuji si všechno...“ Reznor, jenž napsal píseň Hurt pro desku The Downward Spiral v roce 1994, nejprve nevěřil, že její přezpívání je dobrý nápad, byť souhlas k použití Rubinovi dal. Když pak viděl hotové dílo včetně videoklipu, přiznal, že byl dojatý k slzám: „Je to jako ztratit svoji dívku. Tato píseň mi už nikdy nebude patřit.“ Hurt se stala Cashovým nepsaným epitafem, zpěvák zemřel 12. září 2003, pět měsíců po své manželce June, ve věku jednasedmdesáti let.
Právě zítra uplyne čtyřicet let od vystoupení ve Folsomské věznici. Jako pocta Johnnymu Cashovi měl být uspořádán benefiční koncert, jehož se měl účastnit i původní bubeník a člen Tennessee Three W. S. Holland. Koncert měl být přenášen internetem a výtěžek z něj měl být věnován vybraným neziskovým organizacím. Show byla ale z bezpečnostních důvodů na poslední chvíli odvolána. Promotéra Jonathana Holiffa porušený slib vedení věznice rozesmutnil: „Když mi oznámili, že se koncert konat nebude, rozplakal jsem se.“
***
Tohle vystoupení se natáčí pro vydání u Columbia Records, takže nepoužívejte výrazy jako ‚ksakru‘ nebo ‚kčertu‘, to se nesmí.
Rebel Johnny Cash Navzdory skladbě Folsom Prison Blues (ta byla ve skutečnosti inspirována filmem Inside the Walls of Folsom Prison z roku 1951) nebyl zpěvák nikdy odsouzen. Ve vězení si ve všech případech konfliktu se zákonem nepobyl déle než jednu noc, obvykle za drobné přestupky spojené s drogami. Výstřelky jej provázely celý život, dnes je Johnny Cash považován za jednoho z nejvlivnějších hudebníků celého 20. století. Prodal přes devadesát milionů desek.
