Pohublý muž s velkýma očima jako by celý život bojoval s cejchem, který mu vpálila hned první a skvělá filmová role Adama, kterou vytvořil už v necelých dvanácti letech v Kachyňově přepisu Marshallovy knihy Už zase skáču přes kaluže (1970), v němž scenárista a spisovatel Jan Procházka, jenž už nesměl být uveden v titulcích, skvěle převedl příběh obrnou ochrnutého australského hocha do moravského městečka na přelomu století. Český film zná nejeden případ, kdy náhodně objevený „barrandovský Mozart“ zmizel a už nikdy nic nenatočil. Vladimír Dlouhý měl talent a štěstí, že nebyl využíván a zneužíván jako třeba Tomáš Holý. V dospívání si pak zahrál německého hocha Tonyho v Jirešově Ostrově stříbrných volavek (1976), Petra Majera v televizním seriálu Arabela (1980) nebo mlynářova synka v Bočanově pohádce S čerty nejsou žerty (1984) a mladého žokeje v televizním cyklu Dobrá voda (1982).
Tyran s dětskou tvářičkou Původně chtěl být stavebním inženýrem jako jeho otec, neúspěšně se hlásil na stavební průmyslovku a šel se učit zedníkem. Nakonec vystudoval hudebně dramatické oddělení pražské konzervatoře a v roce 1980 nastoupil do Divadla Na zábradlí. Málokdo může zapomenout na chvíli, kdy se z kukly roztomilého chlapce vylíhl pestrobarevný dospělý motýl čili rychle zrající herec, schopný mimořádných psychologických kreací.
V roce 1988 kamarády přezdívaný Mirek oslnil v hlavní roli jako Caligula v Rajmontově skvělé inscenaci Camusovy hry coby, jak jsem tehdy někam napsal, „tyran s dětskou tvářičkou“.
Stejně tak mezi jeho životní postavy patřilo účinkování v inscenacích Macbeth, Tatarská pouť, Astrolog a Largo Desolato. Asi jsem nebyl sám, koho zklamalo, když odešel po Listopadu do Divadla Bez zábradlí, kde po tříletém působení změnil prostředí a v éře 1994-1997 byl k vidění v pražském Rokoku. S mladším bratrem Michalem, rovněž kvalitním hercem, si zde zařádili v adaptaci Marberova dramatu Na dotek. Posléze byl členem Divadla na Vinohradech a v posledních letech vystupoval s Jiřinou Jiráskovou opět v Divadle Bez zábradlí v inscenaci Příliš drahá Mathilda.
V poslední dekádě připomněl svůj nesmírný talent na plátně rolí novináře odsouzeného za velezradu v Bočanově Bumerangu (1996), psychiatra v Zelenkově Knoflíkářích (1997), rodinného přítele v Nikolaevově Báječných letech pod psa (1997), moderátora v Ondříčkově titulu Jedna ruka netleská (2003) a životního outsidera ve Slukově fotbalové černé komedii Non plus ultras (2004).
Naposledy se ukázal v Renčově Hlídači č. 47 (2008) jako kostelník Bártík a právem dostal Českého lva. Nedožil se srpnové premiéry Jáklova snímku Kajínek.
Z řady jeho televizních postav nutno vyjmout mladého Jana Nerudu v Dudkově životopisném cyklu Laskavý divák promine (1994).
Obdivoval jsem jeho naprostou profesionalitu a zhrublý hlas, když jsme se potkali třeba při natáčení dabingu Costnerova filmu Tanec s vlky. Nebudiž zapomenuto, že byl jedním z herců, kteří se ve zlomovém roce 1989 chovali charakterně, už měli všeho dost a neváhali podpisy pod protirežimní petice pomáhat padnout normalizační režim. Naposledy jsem ho potkal před několika měsíci v jedné trafice, nevypadal dobře a kupoval si cigarety. Od roku 1997 byl ženat s Gabrielou Heřmanovou, měli dceru. Posléze se jeho manželkou stala brněnská kolegyně Petra Jungmannová a měli tříletá dvojčata Jana a Jiřího.
