Česká televize vysílá od září další sérii cyklu hereckých portrétů Neobyčejné životy. Dva díly jdoucí za sebou – portrét Zity Kabátové a Libuše Švormové – ukázaly, jakou nevyrovnaností projekt trpí. Veřejnoprávní televize se o žánr portrétu osobností domácího divadla a filmu snaží už dlouho – a se střídavými úspěchy. Je to žánr na jedné straně divácky vděčný, ale na druhé mnohem nesnadnější, než by se zdálo. Zdaleka nestačí vyexploatovat monografii, do níž autor vtělil výsledky svého životního bádání, ani pořídit sled mluvících hlav.
Cyklů, které mají ambice atraktivně skloubit profesní osudy s privátními, bylo dost, a zatím se nikdy nepodařilo udržet jednotnou úroveň. Vždy ten či onen díl sklouzne do banalit, jednostrunného pohledu, bulváru. Už jsme měli například Příběhy slavných, Nevyjasněná úmrtí a posléze Předčasná úmrtí, kam se nakonec dostali všichni, kteří zemřeli. A to raději nepřipomínat divácky tak oblíbenou Třináctou komnatu, kde privatissimo doslova přetéká z obrazovky. Až na pár skutečně tragických osudů – u nichž nelze vyloučit, že zpověď je i terapií – to bývá přehlídka alkoholických a narkomanských zpovědí podporujících dojem lidu, že umělci jsou zhýralci nebo chudinky k politování. Ochota jít se vším na krám je ovšem obecný jev, na němž například soukromé televize staví své profilové programové linie.
Nadhled Zity Kabátové Jak vidno, žánr stále láká nejspíš i proto, že televizní archivy přetékají použitelným materiálem. Neobyčejné životy si na počátku nastavily docela solidní laťku. Výborný byl medailon Petra Nárožného, který natočila Alena Činčerová. Herec, který o sobě dává vědět tak sporadicky, se zde představil v nových polohách a režisérka vytvořila portrét, který, aniž by se vlezle šťoural v soukromí, ukázal niterné zdroje jeho herectví. Další – Jiřina Bohdalová, neobyčejně populární herečka, „národní“ majetek. Zdálo by se, že už nelze přijít s ničím novým, tím spíš, že Bohdalová si své soukromí úzkostlivě hlídá a málokdy se podaří přesvědčit ji, aby se vyjádřila otevřeně k peripetiím svého života. Tím není myšleno, aby poskytla přehled partnerů, ale promluvila o faktech souvisejících s její profesí a minulým režimem, vždyť její otec strávil několik let v komunistickém vězení. To jsou totiž záležitosti, které mají historickou hodnotu a jejichž osvětlování je potřebné k nikdy nekončícímu vyrovnávání se s minulostí. Viktor Polesný zde ale našel adekvátní cestu a vznikla inteligentní, emočně strhující zpověď o traumatech, která hereččin život i profesi poznamenala v dobrém i špatném. Snímek také vypověděl o herecké senzitivitě, schopnosti ovládat se a síle umělecké osobnosti vůbec. Oba díly byly i důkazem, že tento žánr nemůže točit každý a vyžaduje konkrétní profesionální schopnosti.
Od loňského podzimu se tedy vysílá další blok pořadů, který zahájil Josef Abrhám. Dva předposlední, věnované Bořivoji Navrátilovi a Zitě Kabátové, byly výtečné. V Navrátilově případě šlo opět o nevtíravé propojení soukromého a profesního života: zaznamenání nelehké doby, která do hercova života tragicky zasáhla. Snímek dal prostor uměřeným osobním vzpomínkám a celek pak působil upřímně i noblesně. Zita Kabátová očima Jiřího Stracha je dokument s dosud nevídaným přesahem. Film, který je zároveň nepatetickým zamyšlením nad smyslem života. Sedmadevadesátiletá herečka tu s okouzlujícím nadhledem a osvobozující upřímností rekapituluje svůj život. Z výše svého věku si může dovolit vše, nic není trapné, ubohé, její prohřešky jsou dávno nedůležité. Je to úžasné svědectví: když se člověk dožije, dobere se moudrosti. Má-li to ale sdělit veřejně, musí dostat k ruce skutečného režiséra, protože paskvil se nakonec dá vytvořit ze všeho, což se ukázalo vzápětí.
Vstup Zuzany Maléřové do tohoto cyklu je neštěstím. Její poslední příspěvek Libuše Švormová je odstrašujícím příkladem toho, jak herecký portrét vypadat nemá. Především, Maléřová je vedle Činčerové, Stracha, Polesného a Kubaly profesně nepřijatelná. Odjakživa je hlavně iniciátorkou a propagátorkou nesnesitelných hereckých „svěřovaček“, s nimiž začala u Jiřiny Švorcové a propracovala se až k souboru činohry Národního divadla. To z ní ale ani náhodou nečiní odbornici na herectví, divadlo a film. Člověk až žasne, kolik inteligentních herců uvízlo v jejích sítích a bylo ochotno na sebe povědět kdeco. Díky těmto „zpovědím“ dokonce došlo i na osobní průšvihy post festum. Mnozí sice vystřízlivěli a litovali, ale jak se praví, co je psáno, to je dáno, a například v její knize Ghetto vyvolených to skutečně stálo za to. Je však znám případ, na němž si vylámala zuby: Vlasta Chramostová odbyla její vlezlé otázky nesmlouvavě. Ovšem paní Chramostová je v tomto směru kalibr, vždyť ji nelapili ani do Třinácté komnaty. Když už o sobě psala, mělo to úroveň, na kterou by se po intimních atrakcích lačnící Maléřová sotva zmohla.
Jak v portrétu promarnit herecký i lidský potenciál Že je Libuše Švormová herečka a strávila třicet let v Městských divadlech pražských, kde byla spolehlivou oporou repertoáru? Zcela nepodstatné. Ojejích rolích a hereckém zrání se divák skoro nic nedozvěděl, zato se do detailu rozebíral její vztah se známým, ale ženatým spisovatelem. Švormová navíc prožila velkou část hereckého života v nelehké době, zažila konec Komorního divadla, normalizační odsun ředitele Ornesta, její partner byl přední, ale také politicky exponovaný literát apod. To Maléřovou vůbec nezajímá, vše se odehrává v jakémsi bezčasí, a ani neumí položit herečce kvalifikovanou otázku týkající se její profese. Navíc ta primitivní metoda – ukázky z rolí tu slouží výhradně k ilustrování osobního života (ještě že Švormová občas hrála zdravotní sestry). Tohle směšování reality a herectví je příšerné, proč se pak všichni diví, že po Ladislavu Chudíkovi se chtějí rady v oboru ortopedie. Impotentní režie střídá záběry na domy, koleje a roztomilůstky v bytě, vrcholem jinotaje je přechod z barvy do černobílé. A paní Maléřová je nepatřičně stále v oku kamery a okázale demonstruje, jaká je s herečkou kamarádka, dokola se s ní vodí v podpaží. Co je, proboha, divákům do toho? Kdyby raději připomněla, že Švormová pořád hraje, třeba ve večerech sdružení Šanson věc veřejná... Aby bylo jasno: projev paní Švormové v tomto dokumentu byl jako vždy sympatický, o to víc musel divák litovat, že její herecký a lidský potenciál zůstal nevyužit.
S touto výbavou patří Zuzana Maléřová do bulváru, a ne na veřejnoprávní obrazovku. Jenže na té už se v tomto ohledu dávno všechno znivelizovalo. Přesně jak to píše Jan Štern: taková laciná „drbárna“ sugerující, že řeže do živého, přesně vyhovuje maloměšťáckému vkusu, který televize pěstuje.
