Význam, který má Herzlova zakladatelská postava a jeho kniha z roku 1896 v dějinách sionismu, lze stěží přecenit. Ideové počátky tohoto hnutí je třeba hledat nejméně o tři desetiletí dříve u Mosese Hesse, Cvi H. Kalischera či Jehudy Ch. Alkalaje a jeho praktické počátky pak v osmdesátých letech 19. století, kdy v reakci na protižidovské pogromy po zavraždění cara Alexandra II. vznikla skupina Chovevej Cijon organizující přesídlování Židů z Ruska do Palestiny. Avšak teprve Herzlův přímočaře státotvorný projekt vytvořil z těchto náznaků pevnou politickou oporu pro různé, navzájem heterogenní proudy, z kterých postupně vzniklo jedno z nejpozoruhodnějších národněemancipačních hnutí Evropy 20. století.
Ne židovský stát, ale stát Židů Jak připomíná Georges Bensoussan v doposud zřejmě nepřekonané sumě dějin tohoto hnutí od jeho počátků do třicátých let minulého století, Herzlův politický sionismus se navzdory své celkově sjednocující roli dostal hned na počátku do ostrého sporu s kulturním sionismem Achada Ha’Ama - sporu, který je zastřen českým překladem názvu Herzlovy knihy. Jak naznačuje například jeho zavedený francouzský překlad, Der Judenstaat není Židovský stát, nýbrž doslova Stát Židů. To, co se z vnějšího pohledu může jevit jako nepodstatný gramatický detail, symbolizovalo pro Ha’Ama podstatný rozdíl: zatímco on byl hlasatelem obrození jedinečného židovského ducha, jenž se měl ze zkostnatělého rabínského judaismu převtělit do společenství jazykově kulturního národa, Herzl v žádný takový Volksgeist nevěřil a prezentoval projekt shromáždění Židů v Palestině jako pragmatické východisko z útrap, které způsobuje lidem s židovskou vírou či s židovskými předky antisemitismus.
Má-li podle Ha’Ama shromáždění v jejich pravlasti napomoci Židům k potvrzení jejich výjimečnosti, podle Herzla je má proměnit v národ, jako jsou ostatní. Duchovní elementy židovství jsou pro něj důležité jako užitečný tmel nové společnosti, nikoliv jako účel o sobě. Stát Židů bude nezávislý na moci rabínů a zajistí občanskou rovnost jinověrcům, bezvěrcům a příslušníkům jiných národností. Židovští přistěhovalci z východní Evropy se odnaučí jidiš -„řeč ghett“, onen „jazyk vězňů užívaný pokradmu“ - a uchovají si jazyky velkých národů, mezi nimiž doposud žili. Protože málokdo z nich umí „hebrejsky natolik, aby si řekl o lístek na železnici“, bude třeba uvažovat o „vícejazyčném federalismu“ švýcarského typu s tím, že „hlavním dorozumívacím prostředkem“ se stane ten nejužívanější z těchto mnoha jazyků.
Vybudování vlastní země a život v ní učiní Židy mnohem podobnější příslušníkům ostatních vyspělých evropských národů, než byli doposud, kdy takovému připodobnění zabraňoval antisemitismus těchto národů -například tím, že jim zapovídal určité profesionální a sociální role. Achad Ha’Am tedy nemusel být daleko od pravdy, když tvrdil, že Herzlovi ve skutečnosti nejde o založení a rozvoj kulturně židovské společnosti, nýbrž o založení společnosti Židů zcela asimilovaných do evropské kultury, k jakým ostatně patřil i Herzl sám.
Kolektivní asimilace?
Podobnou výtku vznesli proti Herzlovi nábožensky ortodoxní antisionisté. Podle Yakova M. Rabkina, jenž ve své knize shrnuje jejich argumenty od Herzlovy doby až podnes, také oni obviňovali Herzla z asimilacionismu - měl jen zaměnit projekt asimilace individuální za asimilaci kolektivní: ze svatého lidu s výjimečným postavením vůči křesťanským národům se Židé měli stát národem jako ony. Svatokrádežnou se těmto kritikům zdála sama idea, že by si Židé měli zřídit vlastní stát - vždyť takový stát může být pouze dílem Boží intervence na konci dějin, nikoliv výsledkem lidského jednání v nich. Vzhledem ke křesťanským národům spočívala jedinečnost svatého lidu právě v tom, že své těžiště neměl v zákonech pozemského státu, vynucovaných silou, ale v zákonu Božím, dodržovaném - na znamení Božího zaslíbení - dobrovolně.
Hlavní proudy politického sionismu se ovšem nehledě na kritiku ze strany kulturních sionistů i náboženských antisionistů výslovně hlásily k projektu normalizace židovské existence, jejž načrtl Herzl. To se týká i socialistického sionismu, který ve třicátých letech minulého století získal ideologickou i politickou hegemonii v rámci sionistického hnutí. David Ben-Gurion a další jeho vůdcové prosazovali ideál nového hebrejského člověka v explicitním protikladu vůči diasporickému Židovi - obdělávání země, politická samoorganizace i schopnost bránit se silou nepřátelům byly stavěny do protikladu ke specializaci diasporických Židů na obchod a duševní práci i k apolitičnosti a nenásilí, jichž se držel tradiční rabínský judaismus. Ben-Gurion přebral jádro Herzlovy argumentace, když zdůrazňoval, že antisemitismus je důsledkem abnormality židovské existence, která spočívala ve vykořenění a rozptýlenosti, a že jakmile Židé budou mít svůj vlastní stát a stanou se národem jako každý jiný, zmizí také jeho příčina, čímž bude „židovská otázka“ definitivně vyřešena.
Tou měrou, jakou od konce 50. let vyprchávají utopické naděje, začíná se postupně zaplňovat i příkop, který sionistická ideologie vyhloubila mezi novým Židem Izraele a starým Židem diaspory a v souvislosti s tím i mezi sekulárním a náboženským židovstvím. K témuž procesu patří i překonávání ambivalentního vztahu k holokaustu, který sice na jedné straně od začátku sloužil jako doklad legitimity ustavení státu Židů, na druhé straně však také symbolizoval pasivitu diasporických Židů, kterou chtěli budovatelé nového státu překonat.
Jak ukázal již v polovině 90. let minulého století Tom Segev v knize Sedmý milion, počínaje procesem s Eichmannem v roce 1961 začal Ben-Gurion vysvětlovat arabské nepřátelství k židovskému státu antisemitismem. Signalizoval tak ústup z Herzlovy teze, že zřízení židovského státu povede k zmizení antisemitismu, čímž se vztah Židů k nežidovským národům začne podobat vztahům těchto národů mezi sebou. Tvrdilli, že stát Izrael bojuje stále s antisemitismem, tentokrát ovšem vtěleným do Arabů, pak tím implicitně uznával i to, že projekt normalizace kolektivní existence Židů selhal - Židé se nestali národem jako ostatní, neboť ani zřízení jejich státu nezpůsobilo zmizení protižidovské nenávisti, jež těsně před jeho založením vyústila v holokaust. Jedinou odlišností nové situace bylo to, že na rozdíl od života v diaspoře měli nyní Židé k dispozici prostředky násilí, jimiž se mohli bránit hrozbě antisemitských Nežidů.
Veřejná reflexe šestidenní války v roce 1967 i jomkipurské války v roce 1973 stvrdila nástup paměti holokaustu do centra izraelské identity i překonání vzájemně se vylučujícího vymezení izraelského a diasporického židovství i sionismu a tradičního judaismu. David Biale s odkazem na Bernarda Avišaje tvrdí, že v 70. letech nastoupil na místo původního, normalizačního sionismu nový sionismus, jenž se místo vyřešení židovské otázky či budování národněsocialistické utopie zcela omezil na úkol zajistit přežití Židů v hranicích rozšířených šestidenní válkou. Zatímco Herzl a Ben-Gurion (ten až do svého výše zmíněného obratu) považovali antisemitismus za důsledek rozptýlenosti Židů, neosionismus ho považuje za výraz věčné zášti Nežidů, která nezávisí na historických okolnostech židovské existence. Zřízení státu se již nezdůvodňuje cílem sprovodit ze světa antisemitismus, a tak vyřešit židovskou otázku, nýbrž cílem dát Židům prostředky k tomu, aby z nich již nikdy tato zášť nemohla učinit pasivní oběti. Jejich vztah k ostatním národům stále představuje výjimku z normy, neboť antisemitismus se nyní proměnil v nenávist a touhu po zničení izraelského státu jako „kolektivního Žida“.
Když se dnes izraelská pravice a levice stále vymezují s poukazem na své historické předchůdce z 20. a 30. let (jak připomíná Marek Čejka v předmluvě k Herzlově knize), radikální proměnu sionistické ideologie na přelomu 60. a 70. let - kterou navzdory povrchovým rozdílům přijaly oba tábory - tím činí neviditelnou. Nástup neosionismu měl ovšem asymetrické důsledky pro jejich umístění na celkové ideově-politické mapě Izraele. Pro levici znamenal tento nástup konec její ideologické a posléze - s nástupem Menachema Begina k moci roku 1977 - i politické hegemonie. Pro pravici znamenal naopak konec jejího vyloučení a posun do ideologického středu - vždyť používání paměti holokaustu jako klíče ke smyslu židovských dějin a základního kamene izraelské identity i dělení světa na morálně čisté Židy a potenciálně nepřátelské Góje byly hlavním znakem Beginova diskurzu již od samého počátku jeho kariéry ve 40. letech.
Přesunu ideologického těžiště sionismu z levice na pravici a od humanismu k etnocentrismu odpovídala radikální proměna avantgardy hnutí. V podmínkách společnosti kolonizující nové území ji logicky představují zakladatelé nových osad. Zatímco od 30. do 50. let tvořili tento předvoj radikálně levicoví kibucnici, od 70. let ho tvoří radikálně pravicoví aktivisté. Vyznačovalili se kibucnici bojovným sekularismem a antiklerikalismem, pak ideologičtí osadníci okupovaných území se rekrutují z náboženského tábora. Tam, kde kibucnici osidlovali nebezpečnou „hranici“ mezi židovskými centry a oblastmi osídlenými Araby s vidinou nové, spravedlivé společnosti pro všechny lidi (nejen Židy), osidlují příslušníci nacionálně-náboženského hnutí Guš Emunim okupovaná území s vírou, že tento návrat do Erec Jisrael patří k procesu spásy Židů. Všelidská utopie je nahrazena etnickým mesianismem.
Postsionistický návrat k normalitě Podrobnou analýzu praktik tohoto hnutí a jeho přímé i nepřímé podpory ze strany izraelského establishmentu přináší předloňská kniha Idith Zertalové a Akivy Eldara. To, že izraelská levice akceptovala neosionistický rámec, je v ní doloženo mimo jiné tím, že ani v letech, v nichž byla u moci, nebyla ochotná zakročit proti pokračujícímu osidlování okupovaných území.
Z tohoto hlediska zní přesvědčivě základní teze autorů Výzvy postsionismu, že hlavní dělicí linie izraelské ideově-politické scény nevede dnes mezi pravicí a levicí, nýbrž mezi etablovaným neosionismem a disidentským postsionismem. Na rozdíl od antisionistů přijímá většina postsionistů historickou legitimitu zřízení a nezvratnost existence státu Izrael. Snaží se však vymezit hranice i identitu tohoto státu tak, aby byly slučitelné s oprávněnými nároky palestinského obyvatelstva žijícího uvnitř i vně zelené linie příměří z roku 1949 - ve zkratce to znamená opuštění území zabraných v červnu 1967 a redefinici Izraele z monokulturního státu jedné etnonáboženské skupiny do multikulturního státu všech jeho občanů. Nejenže z tohoto hlediska nelze považovat postsionisty za antisionisty, ale dokonce lze v jejich projektu vidět jistý návrat k Herzlově původní ideji jazykově, národnostně a nábožensky pluralitního občanského státu s židovskou většinou.
Počínaje procesem s Eichmannem v roce 1961 začal Ben-Gurion vysvětlovat arabské nepřátelství k židovskému státu antisemitismem
***
Bibliografie Židovský stát. Pokus o moderní řešení židovské otázky Theodor Herzl V překladu Ondřeje Buddeuse vydalo nakladatelství Academia, Praha 2009. 139 stran. Une histoire intellectuelle et politique du sionisme: 1860-1940 Georges Bensoussan Vydalo nakladatelství Fayard, Paris 2002. 1079 stran. The Challenge of Post-Zionism. Alternatives to Israeli Fundamentalist Politics Ephraim Nimni (ed.) Vydalo nakladatelství Zed Books, London 2003. 209 stran. A Threat from Within. A Century of Jewish Opposition to Zionism Yakov M. Rabkin Vydala nakladatelství Fernwood Publishing a Zed Books, Winnipeg, London 2006. 261 strana. The Seventh Million. The Israelis and the Holocaust Tom Segev Vydalo nakladatelství Hill and Wang, New York 1994. 594 stran. Lords of the Land. The War Over Israel’s Settlements in the Occupied Territories, 1967-2007 Idith Zertal, Akiva Eldar Vydalo nakladatelství Nation Books, New York 2007. 515 stran. Současný postsionismus usiluje o návrat k Herzlově původní ideji jazykově, národnostně a nábožensky pluralitního občanského státu s židovskou většinou.
O autorovi| Pavel Barša politolog Autor přednáší na FF UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů.
