26. dubna 2006 13:22 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Hi, I’m Natalie from New York

Herečka Natalie Portmanová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Herečka Natalie Portmanová. | foto: http://www.natalieportman.comReprofoto

PRAHA Když jí bylo dvanáct, hrála sirotka Mathildu v thrilleru Leon, v sedmnácti královnu Amidalu ve Star Wars, jako třiadvacetiletou ji pak nominovali na Oscara za výkon v dramatu Na dotek.

Jedna z nejžádanějších ve své generaci. Právě teď ji můžeme vidět v hlavní roli snímku V jako Vendeta, kvůli kterému se nechala ostříhat dohola.

Hi, I'm Natalie from New York - usmívá se drobná, hubená dívka v džínách. Na ulici by se její dokonalá, ale takřka nenalíčená tvář dala klidně přehlédnout. Herectví na žádné škole nestudovala, zato chodila na Harvard a na univerzitu v Jeruzalémě.

Má diplom z psychologie. Seznam rolí, které odmítla, je skoro delší než její filmografie, spousta hereček jí za to může být vděčná.

LN Spoustu rolí odmítáte, proč jste kývla zrovna na film V jako Vendeta?
Moc jsem o roli Evey stála, protože se v ní setkává řada témat, která mě zajímají. Je to dívka, která na začátku nechce mít s politikou nic společného. Ale určité skutečnosti z její minulosti ji k ní nasměrují a někam dovedou.

Je to komplikovaný příběh s mnoha vrstvami. Nejsou tu ti prvoplánoví komiksoví hrdinové, ale hrdinové v antickém slova smyslu, tedy tragičtí hrdinové. Tragické je i téma odplaty, o které tu také jde. Mám ráda nejednoznačné postavy a nejednoznačné příběhy, nikdo vám nediktuje, co si máte myslet. Každý si na film musí udělat vlastní názor.

LN Na film V jako Vendeta si kritici udělali nejrůznější názory, některé nadchl, jiné už méně...
To je ale v pořádku, podstatné je, že o něm vůbec přemýšleli. Filmy mají provokovat lidi k zájmu o určitá témata, k tomu, aby začali mluvit o věcech, o kterých dřív nepřemýšleli. Díváte se na film a říkáte si, je vůbec násilí ospravedlnitelné, existuje situace, kdy ho lze omluvit? Na totéž jsem se ptala i já, říkala jsem si, co by se asi muselo stát, abych se i já uchýlila k násilí.

LN A k čemu jste došla?
Že člověk patrně ztrácí zábrany, když jsou v ohrožení jeho nejbližší, jeho rodina. Jenže řada lidí považuje za svou rodinu třeba příslušníky nějaké sekty nebo lidi stejného vyznání.

LN Koneckonců třeba palestinští sebevražední atentátníci se mezi sebou oslovují bratře, a nejen oni... Většinu života jste prožila v Americe, ale narodila jste se v Jeruzalémě a pak jste tam i studovala, jak to ovlivnilo váš pohled na problém násilí a terorismu?
S existencí násilí a terorismu jsem odjakživa počítala. Většinu Američanů tenhle fenomén zaskočil 11. září 2001, do té doby si nepřipouštěli, že by se jich to mohlo nějak dotýkat. Já s tím prostě žiju celý život. Vždycky jsem si kladla otázky, jaký je rozdíl v tom, když zabijete vojáka a civilistu? Je rozdíl mezi nenávistí náboženských nebo etnických skupin a nenávistí mezi dvěma lidmi? Je rozdíl v tom, když spácháte sebevražedný atentát, a když položíte život za svou vlast? Tohle jsou pro mě hodně důležité otázky a cítím nutnost o nich mluvit. Přitom dělicí čára mezi civilistou a vojákem je tak tenká a zpochybnitelná. Právě tyhle kategorizace často zastřou základní fakt, že byl zabit člověk. Jestli to někdo udělal pro víru nebo pro vlast, o to nejde, jestli je za tím dobrý důvod nebo ne, to by nemělo zastínit podstatu tragédie, že byl zabit člověk. O tomhle by lidé měli mluvit. Proto je důležité točit provokativní filmy, které vás přimějí přemýšlet.

LN Některé scény z filmu V jako Vendeta připomínají holocaust. Vaší rodiny se tahle smutná kapitola historie také dotkla...
U nás doma se o tom nikdy moc nemluvilo. Všichni o tom věděli, ale nemluvilo se o tom. Dědovy vzpomínky na tu dobu jsem si musela najít na internetu, napsal je, ale rodinu jimi zatěžovat nechtěl. Moji prarodiče odešli z Evropy dřív, než začaly transporty do koncentračních táborů. Ale nikdo z příbuzných, kteří tam zůstali, nepřežil. Někdo může mít pocit, že už bylo o holocaustu všechno napsáno, natočeno a řečeno, ale asi toho nebylo dost, když jsme se z té tragédie nedokázali poučit. Podobné hrůzy se dějí pořád v různých koutech světa, ve Rwandě, v Bosně...

LN Také proto jste v sedmnácti letech hrála na Broadwayi hlavní roli v Deníku Anny Frankové? V jejím osudu se dají najít zřetelné paralely s vaší hrdinkou z filmu V jako Vendeta.
To mi říkalo víc lidí, ale já jsem na to při natáčení rozhodně nemyslela. Ale jsou tu právě ty scény připomínající holocaust a nacistickou éru, V jako Vendeta je film o totalitní společnosti, když točíte takový snímek, tak se souvislostem s nacismem nevyhnete. Ale V jako Vendeta se odehrává v budoucnosti, kdy lidé musejí čelit stejným problémům jako před šedesáti lety. A jsme zpět u nepoučitelnosti z historie.

LN Tak odbočme třeba k tomu, že jste se kvůli filmu musela nechat ostříhat dohola. To je pro herečku hodně zásadní i choulostivý krok.
Ale já jsem se na to vysloveně těšila. Vždycky jsem to chtěla zkusit, ale jednoduše jsem neměla odvahu. Tohle byl dobrý důvod.

LN Takže slzy, které vám při téhle scéně tečou, nejsou pravé?
Jsou, ale musela jsem předstírat, že jsem z toho zoufalá, koneckonců to bylo součástí role. Byl to hodně těžký záběr, nedal se zopakovat, točili jsme ho současně několika kamerami, kdybych se neudržela a rozesmála se, nebo se zasekl holicí strojek, bylo by to v pytli.

LNA jak to bylo při natáčení scén mučení, na plátně vypadají hodně naturalisticky...
Při natáčení to naopak vypadalo docela nevinně, nic hrozného se mi nedělo, vlastně jsem si ani nedokázala představit, jak hrozivě to pak bude ve filmu působit.

LN Točili jste tři měsíce v Berlíně, jak se vám tam žilo?
Skvěle. Většinou se mi dost stýská, ale v Berlíně se mi strašně líbilo a to nemluvím jen o natáčení s milými lidmi, kteří mají navíc skvělý smysl pro humor. Bylo skvělé v Berlíně žít. Je to město, které se neustále proměňuje, je nesmírně kulturní, plné umělců. Má podobnou atmosféru, jako měl New York v osmdesátých letech a dnes už mu chybí. V Berlíně máte pocit, že s městem žijete a můžete ho sama měnit. Měla jsem dojem, že ti mladí umělci, kterých je tam spousta, tohle město znovu vytvářejí.

LN Prý jste se během té doby naučila dobře německy.
To je nesmysl, kamarádi mě naučili pár frází, pak v novinách vyšlo, že mluvím plynně německy. Ale to snad ani není nadnesené, to je prostě blbost.

LN I to, že hovoříte hebrejsky, japonsky nebo španělsky...
Hebrejština je vedle angličtiny můj druhý rodný jazyk, to je něco docela jiného, o to jsem se nijak nezasloužila. Španělsky i japonsky jsem se učila.

LN Jak je obtížné naučit se kvůli roli britský akcent?
Nějaký čas to zabere. Měla jsem na to trenérku, začali jsme měsíc před natáčením, procvičovali jsme nejen akcent ale i dialekt. Při natáčení se mnou byla celý den od rána do večera, musela jsem mluvit britskou angličtinou i když jsem nebyla na place. Jde hlavně o to, aby to bylo co nejvěrnější a výslovnost nepůsobila směšně. Když jsem pak po dvou měsících volala mámě, vůbec mě po hlase nepoznala. Říkala mi: Už netočíš, už toho můžeš nechat.

LN Studovala jste psychologii, máte nějakou teorii na to, jak může film lidem prospět?
Film v lidech probouzí smysl pro empatii. Tím nemám na mysli jen to, když natáčíte a musíte pochopit svou postavu, ale i když sedíte v kině a sledujete na plátně něčí příběh, snažíte se pochopit jeho problémy, jeho život, jeho pocity, jeho rozhodnutí. Když se v tom cvičíte, tak si můžete vytvořit zvyk, někoho potkáte na ulici a říkáte si: kdo to asi je, co dělá, jaký je to člověk... Nebo to pomáhá nacházet cestu k lidem, kteří vám nesedí, když je na vás někdo protivný v práci, tak si snáz představíte, že je to jen člověk, který má své problémy a nějak s nimi bojuje.

LN Jak vám vědomosti z psychologie pomáhají při přípravě na roli a při hraní?
Hodně. Dost jsem se třeba zajímala funkcí paměti, jak paměť souvisí s formováním lidské identity. Když pak hrajete nějakou postavu, můžete si vytvořit její mapu paměti, víte, jak její charakter formovaly určité věci z minulosti, jak se promítají do vzpomínek. To hodně pomáhá. Navíc je řada postav, které trpí nějakou duševní chorobou nebo úchylkou, takže se docela hodí znát něco z psychopatologie, dá se to pak aplikovat na postavu. Ale jsem třeba v kontaktu i se svou profesorkou, poslala jsem jí scénář a ona mi k němu napsala poznámky: jaké tam jsou symptomy, čím nejspíš ta postava v minulosti prošla, co se děje s ženskou psychikou ve vězení. Poslala mi i videokazety s nahrávkami některých případů, abych si je mohla prostudovat. Dozvěděla jsem se toho opravdu hodně o ženách zavřených ve vězení. Četla jsem i knihy o vyhnancích na Sibiř. Po téhle zkušenosti jsem už věděla, že nabídku Miloše Formana nemůžu odmítnout, protože tam jsem tyhle zkušenosti také mohla zúročit.

LN Formanův snímek Goya´s Ghosts už jste dotočila. Jaký to bude film?
O katolické víře, o Španělsku, o malování, o malířství, o inspiraci, o historii... Musela jsem se kvůli roli naučit hrát na klavír, to byla také jedna z věcí, které mě zajímaly, mám ráda takové výzvy. Hraju tam vlastně dvě postavy: Goyovu múzu Ines a jeho dceru Alicii. Točili jsme v Madridu, v Toledu, v Salamance... S Milošem Formanem, Javierem Bardemem, Stelanem Skarsgaardem... Kvůli takovým setkáním má hraní smysl.

LN Jakou roli má ve vaší kariéře princezna Padmé Amidala ze Star Wars?
Velkou, strávila jsem s ní skoro deset let, když to počítám od doby, kdy jsem dostala nabídku, až po premiéru Epizody III. Bylo to obrovské sousto. Většina lidí mě zná právě díky ní.

LN Kritici se do vás zase zamilovali díky filmu Na dotek, za který vám dali Zlatý glóbus. Dá se říci, že to byla vaše první dospělá role?
To asi ne, protože se pořád necítím dospělá. Navíc mám pocit, že ani nikdy dospělá nebudu. Každý má v sobě kus dítěte a ten můj „kus dítěte“ je hodně vitální.

LN Jednou jste prohlásila, že až vám bude třicet, přestanete hrát. Trváte na tom?
Tohle jsem kdysi řekla, protože hraju od dvanácti let a měla jsem pocit, že ve třiceti toho budu mít plné zuby. Ale zatím to tak není, momentálně mě hraní nesmírně baví. Navíc si život nijak zvlášť neplánuju. Když se podívám, čím jsem žila ve dvaceti, a jak se můj život od té doby změnil, připadá mi to úžasné, tehdy by mě nenapadlo, že za pár let natočím třeba právě V jako Vendeta. Ráda se nechávám překvapovat tím, co život přinese, nemám vůbec tušení, jak na tom za šest let budu, jestli budu mít ve třiceti pocit, že už jako herečka nemám co nabídnout. A že už mi hraní nic nepřináší. Zatím to tak ale není.

LN Spousta dětských hvězd měla v dospělosti problémy s kariérou, neuměly se přehrát, vy jste to zvládla naprosto plynule...
Nemyslím, že bych byla nějaká výjimka. V mé generaci je spousta hereček, které začínaly jako malé holky a dnes jsou stále úspěšné a žádané: Kirsten Dunstová, Scarlett Johanssonová, Christina Ricciová... Když jsme začínaly, bylo nám jedenáct, dvanáct let a všechny dnes máme dost práce a dost dobré práce. Nevím, čím jsme si to zasloužily, možná máme štěstí, možná jsme prostě šťastná generace.

, Lidové noviny

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz