Na 140 milionů obyvatel z jihu asijského kontinentu pije vodu kontaminovanou jedovatým arzenem. V Indii, Bangladéši, Kambodži, Barmě a Vietnamu si nejmasovější otrava v dějinách lidstva každoročně vyžádá tisíce životů.
Původ arzenu je jasný. Pochází z hornin Himálaje. Podle všech teoretických předpokladů, by se měl toxický prvek vázat na usazeniny přinášené Mekongem, Gangou, Brahmaputrou a dalšími říčními toky vytékajícími z Himálaje a neměl by představovat větší problém.
Arzen se však rozpouští a kontaminuje vodu, která se hromadí v hloubkách zhruba 30 metrů, a odtud se dostává do studní. Epidemie otrav arzenem propukla už v 80. letech, kdy stoupla spotřeba vody a lidé začali ve velkém hloubit studny sahající až do kontaminovaných vrstev.
Vědci předpokládali, že k uvolnění arzenu z usazenin dochází hluboko pod zemí, zhruba 30 až 40 metrů pod povrchem. Výsledky výzkumu z delty Mekongu prováděného v posledních pěti letech americkým týmem Scotta Fendorfa ze Stanford University ukázaly, že arzen putuje do pitné vody úplně jinými cestami.
„Prokázali jsme s dostatečnou jistotou, že arzen se uvolňuje z usazenin přinesených z Himálaje na povrchu. V hloubce zhruba od půl metru do metru. Odtud pak putuje do hluboko uložených vrstev, odkud čerpáme vodu ze studní,“ vysvětloval Fendorf podstatu objevu v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature.
Otrávení podzemních vod arzenem mají na svědomí bakterie, které žijí v půdách kolem velkých řek. Nerozpustné sloučeniny arzenu z himálajských hornin se v říčních nánosech vážou na částice oxidů železa.
Částice „oblepené“ sloučeninami arzenu jsou pohřbeny pod nánosy bahna a nedostávají se do kontaktu se vzdušným kyslíkem. V prostředí bez vzduchu žijí půdní bakterie, které využívají k metabolismu místo kyslíku železo a arzen. Oba prvky prodělají působením bakterií řadu chemických reakcí, které je převedou z nerozpustné formy do formy rozpustné ve vodě.
Rozpuštěný arzen pak pomalu klesá do hlubin země. Vrstev, ze kterých čerpají vodu studně, dosáhne zhruba za sto let. Celý proces je naprosto přirozený a probíhá v zemích pod Himálajem už dlouhá tisíciletí. Člověk na něm nemá žádný podíl.
Nejčerstvější poznatky Fendorfova týmu otevírají nové možnosti řešení arzenové krize. Lze vytypovat oblasti, kde se arzen nerozpouští a kde nebude podzemní voda kontaminovaná. Určení místa pro hloubení studní se zdravotně nezávadnou vodou však musí být velice přesné.
Mnohdy se nepodaří najít zdroj vody nekontaminované arzenem. Pro takové případy zvažuje Fendorf dvě hlavní strategie. První spočívá v použití filtrů na odstranění arzenu ze studniční vody. Druhá spoléhá na úpravu povrchové vody, jež arzen neobsahuje. Oba systémy mají své přednosti i slabiny.
Filtrování kontaminované vody vyžaduje průběžnou kontrolu. Pokud systém čištění z jakéhokoli důvodu selže, musí se to lidé včas dozvědět a přejít na vodu z nekontaminovaného zdroje. Také není jasné, jak by se likvidoval arzen zachycený při čištění.
Využití povrchové vody vázne na finanční náročnosti výstavby nádrží s potřebnou kapacitou a nákladech na úpravy vody tak, aby splňovala normy pro pitnou vodu.
