Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů, který se uskutečnil již počtrnácté v Jihlavě, měl minulý týden premiéru hodinový dokument nazvaný podle hlavního protagonisty JUDr. Michal Danišovič. Jde o bývalého náčelníka Městské správy VB v Praze, který 17. listopadu 1989 velel policistům zasahujícím na Národní třídě a o více než deset let později za to byl odsouzen na tři roky s podmínkou.
Michal Danišovič, který dnes podniká v oboru bezpečnostních služeb a ve volném čase chová králíky, se před médii neskrývá a již loni v listopadu poskytl rozhovor Petru Třešňákovi z Respektu. Dokumentární film tak nepřináší příliš mnoho nových faktů. Zdá se, že Danišovič měl ve štábní místnosti na Pankráci opravdu malý přehled o tom, co se na Národní třídě ve skutečnosti děje, některé jednotky nepodléhaly jeho velení, a navíc si v kritický okamžik odskočil na záchod a na klobásu.
Pětadvacetiletý režisér Martin Kohout nekonfrontuje Danišoviče se zmlácenými studenty či archivními dokumenty, ale nechává jej volně mluvit o své kariéře. Zpovídaný vrší klišé a fráze, chlubí se snížením kriminality ve svém rajonu, a když dojde na zásah na Národní, odvolává se na rozkaz a zákon. Mluvil by ale třeba policista, který velel v roce 2005 zásahu na CzechTeku, jinak?
K jediné dramatické konfrontaci dochází v závěru, kdy režisér ukazuje spor, který má Danišovič ve Svazu chovatelů. Jeho kritici, kteří mu vyčítají předlistopadovou minulost, se postupně odhalují jako nomenklaturní kádry a před nepříjemnými otázkami unikají do podobných floskulí jako Danišovič.
Film, jenž by se dal chápat také jako jedna z prvních vlaštovek dokumentární reflexe minulého režimu od generace, která nemá s dobou před rokem 1989 žádné osobní zkušenosti, byl některými příslušníky starší generace pochopen jako blasfemický útok. V následné diskusi obvinil například John Bok autory z toho, že relativizují a „zlidšťují“ člověka, který byl „nositelem zla“. Sklony k dobru i ke zlu jsou však stejně lidské. To, že Kohoutův Danišovič není žádné monstrum, ale člověk jako ostatní, bude ty, kteří mají všechny morální otázky vyřešené předem, asi dost rozčilovat. Pro nás ostatní však přinesl mnoho zajímavých námětů k přemýšlení.
Část historické sekce jihlavského festivalu se věnovala bratřím Mašínům. Dramaturgové měli šťastnou ruku v tom, že po sobě zařadili Mašíny oslavující dokument Martina Vadase Země bez hrdinů, země bez zločinců (1995) a kritický dokument Miroslava Kačora Svědomí hrdinů (2009), který proslul tím, že ho odmítla vysílat Česká televize.
Kačorův dokument bohužel působí trochu lacině a úplně se v něm vytrácejí dvě hlavní teze, které dokumentarista razí ve stejnojmenné knize, tedy že některé akce pravděpodobně proběhly trochu jinak, než bratři a jejich apologeti dnes tvrdí, a že hlavní příčinou zabití tří lidí a zmrzačení čtvrtého nebyl strach z prozrazení, ale zduřelé ego Mašínů. Dokument však stojí za zhlédnutí, zejména kvůli rozhovorům s potomky a známými těch, které bratři zabili.
O autorovi| PETR ZÍDEK redaktor LN
