S budováním hraničních zátarasů na přibližně 1400 km dlouhých hranicích mezi NDR a SRN započal východoněmecký režim už v roce 1952.
Berlín dlouho představoval významnou trhlinu, protože až do výstavby zdi bylo možné přecházet z východních do západních sektorů města. V letech 1949 až 1961 využilo této možnosti k útěku skoro 1,6 milionu lidí.
V noci na 13. srpna 1961 uzavřeli východoněmečtí vojáci a milicionáři ulice vedoucí do západních sektorů Berlína. V první fázi byly ulice přehrazeny překážkami z ostnatého drátu a jednoduchými náspy, které však byly záhy nahrazeny betonovými panely a tvárnicemi.
Smrti u zdi
Nejviditelnější součástí Berlínské zdi byla bezmála čtyři metry vysoká obvodová zeď, směrem do vnitrozemí k této zdi přiléhala několik desítek metrů široká zóna, přezdívaná „pásmo smrti“. V této zóně byly umístěny strážní věže, cesty pro rychlý zásah pohraničníků a různé překážky jako příkopy, protitankové zábrany, koridory se služebními psy a světelné stěny.
V roce 1989 dosahovala celkové délky 155 kilometrů, z toho 43,4 kilometru připadalo na hranici mezi Západním Berlínem a východní částí města. Zbylých zhruba 112 kilometrů tvořila hranice mezi Západním Berlínem a ostatním územím NDR, které jej obklopovalo.
Strážci hranice měli podle instrukcí zabránit útěkům za každou cenu, včetně ostré střelby. Prvním člověkem, který střelbu východoněmeckých pohraničníků nepřežil, byl 24. srpna 1961 čtyřiadvacetiletý Günter Litfin.
Poslední obětí střelby se v noci z 5. na 6. února 1989 stal dvacetiletý Chris Gueffroy. Ani dvě desetiletí po pádu Berlínské zdi neustávají dohady o počtu osob, které přišly o život při pokusu o její překonání. Přinejmenším ale východoněmečtí pohraničníci zabili u zdi 136 lidí.
Bourání
Po svém pádu v listopadu 1989 byla zeď postupně rozebrána.
Úlomky si lidé odnášeli jako suvenýry, velké dílce se prodávaly, čímž východoněmecká vláda získala asi dva miliony marek, které byly věnovány na dobročinné účely.
Jako suvenýr si kus zdi odneslo i několik významných zahraničních návštěvníků Berlína, například rodina Johna Fitzgeralda Kennedyho, američtí prezidenti Ronald Reagan a George Bush, papež Jan Pavel II. a vnučka bývalého britského premiéra Winstona Churchilla.
