O MODERNÍ MORÁLCE HISTORICKÁ LEKCE
Je to vlastně paradox: nejvýraznějším intelektuálem mezi českými historiky se nestal žádný z odborníků na nejžhavější soudobé dějiny, ale expert na dobu vzdálenou od nás jedno tisíciletí. Dušan Třeštík.
Jeho doménou byla Velká Morava a vznik a vývoj českého přemyslovského státu. Dokázal o nich psát erudovaně a zároveň poutavě. Nebál se smělých a provokativních teorií. Nebyl kabinetním učencem, ale rozeným intelektuálem, kterého dělá -jak jednou napsal - „odvaha se mýlit“.
Psal do novin a časopisů o tradicích, smyslu dějin, státnosti, křesťanství, vědeckosti, problémech historiografie. Zároveň ale také o tématech, která nechávají většinou české historiky chladnými: o konci ideologií, pokroku, Evropské unii a jejích vyhlídkách, postmoderně. Více než minulost ho možná zajímala budoucnost; „společnost definující se výhradně nebo převážně svou minulostí je nezdravá, nepřirozená, v zásadě sama sebou nejistá, a proto také nutně nechutně a nebezpečně ideologická,“ napsal v roce 1993 v Lidových novinách.
Budoucí historik devadesátých let nebude moci pominout Třeštíkův přínos do debaty o české identitě. S provokativností sobě vlastní usadil všechny národovce tezí inspirovanou Ernestem Gellnerem, že národ je „vlastně pověra, něco, co existuje jen proto, že se v to věří“ (Tvar 1992). Český národ byl „vymyšlen“ obrozenci devatenáctého století a úkolem soudobých intelektuálů je podle Třeštíka ho „znovu vymyslet, tentokrát jako skutečně demokratický, pokud možno bez pověr a iluzí“ (LN 1994). Sám pak věnoval mnoho času a energie právě vyvracení těch pověr a iluzí, které si jeho spoluobčané chtěli přibalit do ruksaku na cestu do Evropské unie.
Druhou velkou diskusí devadesátých let, do níž Dušan Třeštík podnětně zasáhl, byla ta o vztahu k sudetským Němcům. Na jedné straně odmítal hysterii českých nacionalistů, na druhé straně se ale stavěl rezolutně proti akcím prosudetoněmecké lobby, která se snažila prosadit, aby vláda jednala přímo se sudetskými Němci o všech otevřených otázkách. „Sudetoněmecký problém není a nemůže být pro českou společnost jedním z jejích skutečně závažných problémů,“ napsal v září 1996. „Tím hlavním je totiž její komunistická minulost.“ Po jedenácti letech nemůže být pochyb, že Třeštík měl tehdy pravdu.
Ze stáda českých historiků se vymykal nejen svou výškou. Nebyl profesorem. Dokonce ani docentem. Akademické frčky zajišťující vyšší příjmy a větší moc ho zjevně příliš nevzrušovaly. Nevídané. Čas, který jiní věnují upevňování svých pozic ve strukturách zbyrokratizované vědy, mohl využít plodněji. Výbory z jeho esejů a článků naplnily tři pěkné knížky. Který český historik by se mohl chlubit něčím podobným? „Uzavírat se za hradbami své profese,“ psal Třeštík na adresu historiků a dalších sociálních vědců, „není jenom krátkozraké, ale také sebezáhubné.“ Společenské vědy podle něj ztratily svou legitimitu, protože naše civilizace „nepotřebuje latinsky hovořící a klasiky citující vzdělance, nýbrž v potřebných dovednostech vyškolené manažery a montéry“. „Musíme si svou legitimitu v očích veřejnosti získat jinak, tím, že budeme názorně předvádět - nejlépe v médiích -, že jsme přece jenom k něčemu dobří, když už nedokážeme pro Evropskou unii vymyslet optimální způsob skladování brambor.“ (Češi a dějiny v postmoderním očistci, 2005.)
Svými provokativními články a sarkastickým stylem se vymykal z českého kulturního prostředí, které konstituují zejména duchamorné, opatrné a neinvenční texty. Jako by do sebe nasál během krátkého studijního pobytu u Jacquese Le Goffa v Paříži něco z francouzské lehkosti.
V jeho článcích bychom marně hledali umanutost vlastníka jediné pravdy, věřícího jedné církve, vždy z nich naopak prosvítá sdělení, toto je moje hledisko, ale na věc je možné se dívat i z jiných. „Náš svět už nemůžeme vidět jen jedněmi brýlemi, nýbrž mnohými,“ napsal v úvodu ke své knize Mysliti dějiny (1999). „Každý z nás hraje ve svém životě množství paralelních rolí a přechází svobodně z jedné do druhé.“
Ačkoliv bojoval proti iluzím a mýtům, na druhé straně uznal, že „mýty jsou nutné, mýty jsou životodárné, mýty vysvětlují mnohem víc věcí než pravdy, poněvadž pravda je jednoznačná a mýty jsou mnohoznačné“. (Rozhovor pro BBC, 2003.)
Dušan Třeštík zemřel ve čtvrtek 23. srpna. Zní to jako klišé, ale bude nám tu scházet. Nejen historikům, kterým po několik desetiletí otevíral nové obzory, ale i mnohem početnějšímu zástupu těch, kteří rádi četli jeho články a eseje. Ztratili jsme někoho, kdo kladl podnětné otázky, inspiroval a provokoval. Česká historická i mediální krajina budou bez Dušana Třeštíka o něco pustší a nehostinnější.
***
Ze stáda českých historiků se vymykal nejen svou výškou. Nebyl profesorem. Dokonce ani docentem. Akademické frčky zajišťující vyšší příjmy a větší moc ho zjevně příliš nevzrušovaly. Nevídané. Čas, který jiní věnují upevňování svých pozic ve strukturách zbyrokratizované vědy, mohl využít plodněji.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
