Na Hitlerově zdravotním stavu se plných devět let nesporně podílel také jeho lékař. Nerad pomlouvám, zejména kolegy, zde však nemám jinou možnost a musím konstatovat, že na rozdíl od Adolfa Hitlera bych se jeho osobním lékařem - Theodorem Gilbertem Morellem - nikdy léčit nenechal. A to ani v případě, že bych si přál zemřít.
Churchilla v té době naopak úspěšně léčil Lord Moran a Stalina zase přední lékaři kremelské nemocnice. Nicméně on je nechal včas pozavírat, a tak mu v osudových chvílích na počátku března 1953 byl nablízku jedině koňský felčar se zkušenostmi z války. Gottwaldova lékaře pro jistotu zavřeli na Stalinův příkaz také a jeho pacient, v té době již těžký alkoholik, obdivovaného i obávaného báťušku nepřežil ani o dva týdny.
První zákrok připomínal pokus o otrávení Doktor Morell se k vůdci a říšskému kancléři propracoval v roce 1937 přes jeho dvorního fotografa, jemuž léčil kapavku (patrně úspěšně), a tak si vysloužil doporučení a přímluvu. Místo dostal, přestože měl drobátko snědší pleť, než bylo v kraji zvykem, a diplomatickou mluvou řečeno poněkud neortodoxní léčebné metody.
Jeho první doporučený zásah označil stávající dvorní lékař Karl Brandt za pokus o otrávení. Morell se však nedal a vůdcovy žaludeční křeče diagnostikoval jako „kompletní vyčerpání trávicího systému“ a vyléčil je směsí vitaminů, hormonů, fosforu a cukru.
Hitler zapudil Brandta a na adresu Morella prohlásil: „Až dosud mi nikdo přesně neřekl, co mi vlastně je. Morellův postup je tak logický, že v něj mám naprostou důvěru. Všechna jeho doporučení budu plnit do písmene.“ A jak řekl, tak i učinil. Jistým způsobem tak prokázal, že moje heslo „Člověk vydrží víc než zvíře, jen mu dát příležitost“ je pravdivé.
Pan doktor se ve vůdcově hlavním stanu asi moc nenudil, protože Hitler nikterak neoplýval zdravím. Začněme tím duševním, i když s psychopatem (dnes poruchou osobnosti) se toho moc dělat nedá.
Jeho projevy oscilovaly od plachosti trpaslíka Stydlína před ženami a na druhé straně jejich okouzlujícího společníka přes hysterické řvaní až po záchvaty zuřivosti, při nichž dle svědectví pana doktora sice nekousal koberec, jak uváděly špinavé pomluvy, ale jen sesadil nebo nechal popravit některého z generálů. K tomu trpěl hypochondrickými obavami, měl hrůzu z rakoviny, na kterou zemřel jeho otec, a všude bral s sebou bohatě zásobenou lékárničku a většinou i lékaře.
Z psychosomatických obtíží ho celoživotně trápil dráždivý tračník, porucha medicínsky nijak závažná, subjektivně však velmi trýznivá, se všemi symptomy diskomfortu.
K „léčení“ těchto obtíží používal Hitler patentní medicínu, jejíž hlavní složkou byl olej na čištění zbraní běžně používaný v I. světové válce, který - jak se posléze zjistilo - byl toxický a vyvolával bolesti hlavy, závratě, dvojité vidění a ušní šelesty, takže si skutečně velice pomohl.
Dále se u něj objevovaly panické ataky, stavy depresí s nespavostí, úporný ekzém, především na nohou, a opakované oční záněty. Po pokusu o atentát měl proražené ušní bubínky. Podezření na syfilis se (na rozdíl od Klementa Gottwalda) nepotvrdilo, ale nikdy s jistotou nevyvrátilo. Úvahy o impotenci vycházející hlavně ze skutečnosti, že Hitler měl jen jedno varle, dále z podivuhodného vztahu k Evě Braunové (původně mladičké sekretářce jeho dvorního fotografa a jak vidno i dvorního dodavatele blízkých osob) a z toho, že mezi podávanými léky se významně často objevoval testosteron, jsou na úrovni dohadů. Neúplné jsou také spekulace o parkinsonismu.
Vegetariánské období skončilo po sebevraždě milované neteře a dle zpráv jeho kuchaře měl od té doby „velmi nezdravou dietu“ (blíže neupřesněno, ale MUDr.
Cajthamlová by ho asi nepochválila). V každém případě jedl nadbytek rafinovaných cukrů a k tomu si špatně čistil zuby, o čemž svědčil stav jeho chrupu. Závislost na amfetaminu mu pak vypěstoval doktor Morell.
Hitlerův osobní lékař byl o tři roky starší než jeho pacient, po skončení studia se nejprve věnoval gynekologii a porodnictví. Dále sloužil jako lodní lékař, za války byl čtyři roky na frontě, pak se výhodně oženil a provozoval lukrativní praxi v Berlíně.
Po nejasné sebeprezentaci jako „rentgenolog, léčení vysokofrekvenčními proudy, diatermií, ozařováním a galvanizací, analýzy moči a krevní serologie“ vystupoval od roku 1933 jako praktický lékař a venerolog. V dobách jeho slávy mu nejlépe odpovídala přezdívka Říšský mistr injekcí, kterou vymyslel Göring.
S ním pak také po 20. dubnu 1945 dost rychle opustil bunkr v Berlíně a svého pacienta již víckrát nespatřil. Theodoru Morellovi se podařilo prchnout do budoucího amerického sektoru, kde byl zadržen, uvězněn (číslo 21672), převezen do Dachau a po vyšetřování shledán bez viny na válečných zločinech. Morellovo zdraví se však rapidně horšilo úměrně tomu, jak extrémně přibýval na celoživotně nadměrné váze. Zemřel 26. 5. 1948 a do smrti si stěžoval na strasti, které přinesla jemu i lidem válka; uvažovat v této souvislosti o Hitlerovi ho ani nenapadlo. Nebyl sám.
Pro uklidnění strychnin Nahlížen očima jiných, nevypadal vůdcův lékař příliš sympaticky. Eva Braunová o něm prohlásila, že je odporný a jeho pracovna že připomíná prasečí chlívek. Architekt Albert Speer, který se na Hitlerovu přímluvu od něj nechal vyšetřit, ho popsal jako velice tlustého, kulatého, snědého, tmavookého, krátkozrakého a značně ochlupeného muže, jehož apetit byl stejně obrovský jako jeho břicho.
Britský historik Trevor-Roper, který vyšetřoval okolnosti Hitlerovy smrti, se o od svědků o Morellovi dozvěděl, že to byl „tlustý, i když poněkud splasklý muž s nechutnými způsoby a hygienickými návyky prasete“.
Při jakési příležitosti prý někdo z Hitlerovy společnosti poukázal na zápach, který se kolem doktora Morella šíří, načež vůdce údajně odsekl: Nezaměstnávám ho pro jeho vůně, ale pro lékařskou péči, kterou mi poskytuje.
Dodnes není jasné, zda léčení vymykající se nejen tehdejším zvyklostem, ale též zdravému rozumu, vymyslel doktor Morell sám, nebo zda tvůrčím a obohacujícím způsobem spolupracoval na návrzích milovaného vůdce.
Jeho nespavost „léčil“ bromovými přípravky a silně návykovými barbituráty, jejichž eventuálně přetrvávající účinek kompenzoval po ránu nitrožilní injekcí glukózy a pervitinu (tedy methylamfetaminu, tehdy oficiálně vyráběnému s tímto názvem). S ohledem na Hitlerovu dietu ordinoval vysoké dávky vitaminů a dalších potravních doplňků včetně kalcia a fosforu, což doplňoval injekčně aplikovanými extrakty z epifýzy, pankreatu, srdce a jater a koktail závěrem vylepšil směsí estradiolu, testosteronu, někdy s přídavkem hydrokortizonu.
Vůdcova zdivočelá střeva krotil již zmíněným čistidlem na flinty, a když byl přípravek pro toxicitu stažen z distribuce, usilovně sháněl (a sehnal) plnohodnotnou náhradu.
Mezi další zklidňovadla patřil atropin a strychnin. Chronický zánět vedlejších nosních dutin řešil kokainem, stejně jako oční problémy. Používal i sulfonamidy a po atentátu dokonce penicilin, který se mu dostal do ruky patrně jako část válečné kořisti. Když se u vůdce objevily poruchy motoriky připomínající parkinsonismus (zřejmě důsledek chronického podávání amfetaminových derivátů), předepsal Morell další dávky pervitinu a přípravek Homberg 680 (extrakt rulíku zlomocného).
Hitlerův EKG vykazoval dlouhodobě známky sklerózy věnčitých tepen, která se časem zhoršovala a významně postoupila po nezdařeném atentátu. Na to Morrel ordinoval srdeční glykosidy. Dokumentovaný vysoký tlak však ponechal bez povšimnutí, a protože se domníval, že vůdce trpí Addisonovou nemocí, při které kůra nadledvinek neprodukují dostatek kortizolu, přitlačil v podávání kortikosteroidů. Hitler byl „léčen“ více než devadesáti různými léky a v posledních letech války dostával průměrně 28 pilulek denně a nitrožilně glukózu.
Co si o tom mysleli lékaři třetí říše? Skupina vedená doktorem Brandtem se pokusila Morella sesadit, leč marně. Já dodávám, že z historického a především lidského hlediska vidím jako chybu, že se doktor Morell nečinil ještě více.
Na zažívací potíže předepisoval Hitlerovi patentní medicínu, jejíž hlavní složkou byl olej na čištění zbraní
***
Lékař diktátora
Theodor Gilbert Morell (1886-1948), osobní doktor Adolfa Hitlera, byl o tři roky starší než jeho pacient. Po studiu se nejprve věnoval gynekologii a porodnictví, dále sloužil jako lodní lékař, za I. světové války byl čtyři roky na frontě, pak se výhodně oženil a provozoval lukrativní praxi v Berlíně. Vůdci ho doporučil Hitlerův dvorní fotograf Heinrich Hoffmann.
Po nejasné sebeprezentaci jako „rentgenolog, léčení vysokofrekvenčními proudy, diatermií, ozařováním a galvanizací, analýzy moči a krevní serologie“ vystupoval Morell od roku 1933 jako praktický lékař a venerolog. V dobách jeho slávy mu nejlépe odpovídala přezdívka: Říšský mistr injekcí.
v lednu 1939 Jak Morell léčil diktátora?
Žaludeční křeče diagnostikoval jako „kompletní vyčerpání trávicího systému“ a vyléčil je směsí vitaminů, hormonů, fosforu a cukru. Na zažívací potíže související s dráždivým tračníkem předpisoval patentní medicínu, jejíž hlavní složkou byl olej na čištění zbraní, běžně používaný v I. světové válce. Když se zjistilo, že je toxický a vyvolává bolesti hlavy, závratě, dvojité vidění a ušní šelesty, uklidňoval zdivočelá střeva mj. strychninem. Na nespavost ordinoval bromové přípravky a silně návykové barbituráty. Jejich účinek kompenzoval každé ráno nitrožilní injekcí glukózy a pervitinu (tedy methylamfetaminu, tehdy oficiálně vyráběného s tímto názvem). Chronický zánět vedlejších nosních dutin řešil kokainem, stejně jako oční problémy. Používal i sulfonamidy, a dokonce penicilin, který byl patrně částí válečné kořisti. Sklerózu věnčitých tepen řešil srdečními glykosidy.
Na poruchy motoriky připomínající parkinsonismus (zřejmě důsledek chronického podávání amfetaminových derivátů) předepsal další dávky pervitinu a přípravek s výtažkem rulíku zlomocného. Na domnělou Addisonovu nemoc, při které kůra nadledvinek neprodukuje dostatek kortizolu, podával kortikosteroidy. Celkem byl Hitler „léčen“ více než 90 různými léky a v posledních letech války dostával průměrně 28 pilulek denně a nitrožilně žilně glukózu.
O autorovi| RADKIN HONZÁK, Autor je psychiatr a pracuje na 1. lékařské fakultě UK
