Právě skončenou divadelní sezonu charakterizuje několik zásadních událostí a jevů. Je to především premiéra nové hry Václava Havla Odcházení v režii Davida Radoka, viditelný propad činohry Národního divadla, a naopak další umělecký růst Divadla Komedie. Od ledna pak dění v Praze probíhalo v atmosféře sporů o finance, což pro mnoho divadel znamenalo vážné existenční ohrožení.
Historie Havlova Odcházení by sama vydala na novou hru. Než se inscenační tým definitivně usadil v Divadle Archa, nenašel by se v české kulturní publicistice člověk, který se k těmto peripetiím aspoň jednou nevyjádřil. Pozornost, jaké se uvedení těšilo, byla nevídaná a následná kritická reflexe není jen svědectvím o inscenaci samé, ale také dokladem o žabomyších sporech, jimiž se česká divadelní kritika zanáší. Zjevný úspěch inscenace začal být s typicky domácí kyselostí zpochybňován a rozmělňován. Jistě si nikdo nepředstavuje, že Havlova hra a Radokova inscenace nesmějí být kritizovány, neměly by však být kritizovány hloupě, z nevhodných pozic a bez přesvědčivých argumentů. V této souvislosti je třeba upozornit na brilantní studii Jany Patočkové, která vyjde po prázdninách v novém, čtvrtém čísle časopisu Svět a divadlo. Autorka zde píše o soustředěné, celistvé a krásné inscenaci, kterou označuje za „dílo plně zaujatého souboru, sestaveného ad hoc, pracujícího pod vedením režiséra, jehož příprava je patrná v každém detailu“. Text hry a inscenaci krok za krokem podrobuje precizní a zároveň objevné analýze. Kromě toho výborně postihla, co se části kritiky přihodilo. Trefně píše, že „vlastní zážitek nikomu nevnutíte“ a že těžko může režisér něco pořídit s tím, když se jeho představa o hře nesetká s představou recenzenta.
Havel versus Kohout Kdyby dokázala činohra Národního divadla při námluvách s Václavem Havlem dělat ústupky, mohla mít aspoň jednu výtečnou inscenaci. Bohužel bilance uplynulé sezony je tristní a nebezpečně se blíží dobám šéfování Josefa Kovalčuka, kdy na obou velkých scénách vznikala jedna problematická inscenace za druhou a ve studiovém Kolowratu se dařilo. Důkazem toho je například artistní, avšak mimořádně stylové čistá Durasové Anglická milenka v režii mladého absolventa DAMU Daniela Špinara.
Sezona přinesla i pomyslnou konfrontaci dvou současných dramatiků jedné generace - Václava Havla a Pavla Kohouta. Došlo však jen na potvrzení statu quo. Kohout je vynikající adaptátor a dramatizátor s citem pro dialog, ale jeho vlastní hry jsou povrchní a nepřesvědčivé. To platí o krkolomně dějově vystavěné Malé hudbě moci uvedené v ND. Tento až komicky melodramatický kus žádná režie nemohla zachránit.
Dramatizace Němcové Babičky měla zřejmě přenést známou prózu do éry postmodernismu, ale výsledek se inscenátorům vymkl a zadrhl se mezi záměrně barvotiskovým realismem a fantaskní rovinou, v níž není nouze o nápady a téměř halucinační vize. Nijak zvlášť nepřesvědčily ani další tituly sezony, která je evidentně nejslabší z Dočekalova šéfování.
Adina a jiné marnosti I další původní česká hra - Jelínkové Adina, kterou uvedlo Divadlo na Vinohradech, měla daleko k plnohodnotnému dramatickému textu. Ploché postavy, vyprávěcí charakter a k tomu režie (Martin Stropnický) s ambicí vytvořit podobenství o české povaze - to rozhodně nemohlo dopadnout dobře. Nicméně dramaturgie vinohradského divadla si určitě zaslouží pochvalu za uvedení hry Ödöna von Horvátha Víra, naděje, láska. Zaujmout diváky není dnes jen tak a dramaturgie hledá, kde se dá. J. A. Pitínský vytáhl na světlo hru E. F. Buriana Pařeniště z roku 1950. Nejdřív se na jejím uvedení neshodli dědicové, inscenace však nakonec vznikla a potvrdila to, co bylo nasnadě - hra je mizerná politická agitka a měla zůstat v propadle dějin.
Divadlo Komedie na postupu Úspěchy slavil čerstvý absolvent DAMU Petr Kolečko. Plodného autora uvádějí i profesionální scény (například Britney Goes to Heaven v ostravském Divadle Petra Bezruče). Jeho Láska vole - hit uplynulé sezony v Disku - má sice nezávaznou embaláž, ale přesvědčivě vypovídá o prázdnotě citů a o depresivní absenci smyslu existence. Výmluvné je snad už to, že pravou lásku zažije hrdinka Tequila až s velkým bílým pudlem Vločkou.
Jednou z nejzajímavějších inscenací byl i Evžen Oněgin (Divadlo Petra Bezruče) v režii Jana Mikuláška. Režisér se záviděníhodnou lehkostí kombinoval žánry a zároveň udržel pevnou strukturu, jejímž základem jsou precizně budované situace. V jejich středu stojí znuděný a nepříjemně dnešní Oněgin a režie dokázala přesvědčivě akcentovat i směšnost jeho pózy.
Divadlo Komedie se i letos předvedlo jako jasně vyprofilovaná scéna, která předkládá hry vyslovující se ke stavu společnosti, což často bývá depresivní, ba i drastické, ale téměř vždy provokující. Umělecký šéf Dušan D. Pařízek s gustem vyhledává autory z německojazyčné oblasti, již spojuje drsná otevřenost. Komedie v tomto trendu pokračovala a sezonu otevřel nový výklad Kafkova Procesu (Cena Aflréda Radoka 2007). Výtečná byla také inscenace „nehratelného“ textu Wernera Schwaba Nadváha, nedůležité: Neforemnost, kde Pařízek zdivadelnil dramatikův excentrický jazyk s velkou dávkou imaginace. Divadlo Komedie praktikuje dramaturgii, která nutí diváka přemýšlet v souvislostech. Hlásí se tak k 80. letům, což je svým způsobem ojedinělét. Není zanedbatelné, že divadlo zajímá mladé, často studentské publikum.
Pěkná nadílka Sezonu neblaze ovlivnily půlroční spory o financování kultury, které vyvrcholily demonstracemi a peticí Za Prahu kulturní. Situace dospěla ke známým paradoxům: když je zle, divadlo má o čem hrát. Jiří Suchý v Semaforu uvedl svěží kabaret Děti kapitána Granta a Jan Schmid s Jiřím Justem v Ypsilonce spojili trapnost 50. let s dneškem v nové hře Z jejího života. Radní Milan Richter, iniciátor kritizovaných zásahů, dodal inspiraci hudební scéně:ve skladbě DJ Milan versus Milouš se jeho hlas prolnul s Jakešovým projevem z Červeného Hrádku.
Na první pohled se zdá, že pro divadla jde o příběh se šťastnými koncem, ale ve skutečnosti k žádnému systémovému řešení nedošlo a dá se předpokládat, že s novou sezonou se spory opět rozhoří. Již dnes je jasné, že kulturní granty budou mít zpoždění. Radnice jakoby ustoupila: přislíbila zrušení nesmyslné dotace na prodanou vstupenku, navýšila finance divadlům stojícím na prahu zániku, zrušila výběrová řízení na ředitele pražských divadel apod. Nicméně ve svých netransparentních praktikách pokračuje: byli odvolání nepohodlní zastupitelé Jech a Ryšlinková, nadále se nesystémově rozdělují peníze a složení slibovaného poradního sboru primátora je velkou neznámou. Do nové sezony je to hezká nadílka.
Sezonu neblaze ovlivnily spory o finance. Situace dospěla ke známým paradoxům: když je zle, divadlo má o čem hrát.
