Při pohledu na fotku kubánského novináře Guillerma Fariňase se člověku svírá srdce. Vychrtlý na kost drží od konce ledna hladovku, ale nezdá se, že by mu kubánské úřady hodlaly vyhovět a otevřít obyvatelům ostrova cestu k informacím. Fariňas vypadá odhodlaně a tvrdí, že je ochoten za přístup k internetu skutečně obětovat život. „Za přístup k internetu“ je pochopitelně značné zjednodušení, nejde jen o svobodný tok informací, ale o všechno to, co s sebou tato vymoženost moderní doby nutně nese - o proměnu kubánského režimu, o uvolnění pout, která Kubánce tvrdě svírají.
Zhruba před čtyřmi týdny zemřel po třiaosmdesátidenní hladovce jiný kubánský občanský aktivista, Orlando Zapata Tamayo. Ten pro změnu hladovkou protestoval proti nelidským podmínkám v kubánských věznicích. Ti, kdo znají poměry na Kubě, se shodují, že tato smrt byla mezníkem - jedním rázem zbořila mýtus o tom, že se kubánský režim pod Raúlem Castrem liberalizuje. Diplomatické sbližování? Podpis dokumentů OSN o dodržování lidských práv? Nový dialog s Washingtonem? Láry fáry! Je zřejmé, že mezinárodní společenství šláplo vedle, když usoudilo, že to s kubánským režimem nějak zvládne „po dobrém“, že vstřícnost je lepší než sankce. A naopak pravdu má Člověk v tísni, který turistům, toužícím po pobytu na krásných kubánských plážích, vzkazuje: nejezděte do hotelu, kde jsou ve sklepě vězněni lidé!
Kubánský režim, který chce vnějšímu světu nastavovat vlídnou licoměrnou tvář, zpřísnil zhruba od konce minulého roku represe proti „jinak smýšlejícím“. Dámy v bílém, tj. manželky, sestry a dcery politických vězňů, přepadlo komando „spontánně rozhořčených obyvatel“, desítky aktivistů se dostaly za mříže v předvečer výročí „černého jara“ - jara 2003, kdy režim pozavíral desítky svých nenásilných odpůrců a neprodleně je odsoudil k obrovským trestům. I pro kubánskou opozici byla Zapatova smrt zlomovým momentem: bezprostředně po ní zahájilo hladovku více než deset jejích představitelů a nejvíc se mluví právě o redaktoru nezávislé tiskové agentury Cubanacán Guillermu Fariňasovi. Vybavily se mi při těch zprávách diskuse, které se vedly v Československu na jaře 1989, kdy držel ve vězení hladovku zatvrzelý Standa Devátý. Standa tehdy neumřel, režim ho raději pustil, než aby měl po Pavlu Wonkovi na svědomí další lidskou oběť, ale pak byl zase zatčen, zase propuštěn, až nakonec utekl k přátelům do Polska, které už tehdy bylo svobodné. Z Kuby se ovšem přes zelenou hranici do žádného Polska nikdo nedostane a poměry jsou tam tvrdší, než byly v Československu v roce 1989, to je jisté. Přesto nepochybuji o tom, že i na Kubě se dnes vedou diskuse, zda má taková krajní forma protestu smysl, zda není zbytečné riskovat život, zda hladovka až k smrti není jen jiná forma sebevraždy, tak jako tehdy u nás. Člověk mívá v takové situaci pocit, že když tak zoufalý boj schvaluje, měl by ho být schopen i sám... Držím kubánským hladovkářům palce, přestože se o ně i o jejich blízké strašně, strašně bojím.
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
