Když si dvoumetrový muž s tváří filmového hrdiny oblékl po rozhovoru dlouhý kožený plášť, vypadal jako z Matrixu. Nebo aspoň postava z nějakého temného dramatu. Primář Neurologické kliniky Ústřední vojenské nemocnice v Praze a od konce letošního roku také prezident Evropské asociace neurochirurgických společností Vladimír Beneš (57) ale nic hrát nemusí. Být blízko dramatických situací je jeho každodenní chleba. Ve své podzemní nemocniční pracovně, zařízené masivním vyřezávaným nábytkem, velkým akváriem s hladovými hroznýši, se stěnami pokrytými diplomy, fotkami s celebritami a obrázky brouků, působí ale teď, v osm večer, špičkový lékař docela uvolněně. Má trochu pomačkaný svetr, zuté boty a holil se zřejmě za ranního kuropění.
* Pane profesore, vzpomenete si na den, kdy jste poprvé viděl lidský mozek?
To je docela kuriózní. Já chodil tady pod kopcem do Hviezdoslavovy školy, pak z ní udělali zvláštní školu, takže jsem rád ukazoval známým, kde jsem začínal. A na konci první třídy jsem dostal takovou tu velkou jedničku. Nebyla sice poslední, ale skoro. Donesl jsem to mámě sem do lékárny, kde pracovala. „Jdi za tátou na kliniku, bude mít radost.“ Tenkrát ještě asi nebyly bacily, takže mě sestry poslaly až na sál. Já stál ve dveřích, tam seděla nějaká tátova oběť, teda pacient. Hlavu měla otevřenou, táta nad ní. Tati, hele, jednička! A ten pacient zvedl oči a povídá: „To máte ale chytrýho syna, pane doktore.“ Kdoví, jestli se to opravdu stalo, rodiče to tak ale vyprávějí.
* Těšíte se ráno do práce?
Většinou ano. Nejvíc na to, že přijde pacient s něčím zajímavým. Na zajímavý nádor, zvláštně uložené aneurysma čili výduť tepny. Na nějakou pěknou operaci.
* Takže je pravda, co se říká – že každý chirurg by operoval ve dne v noci? Týká se to i neurochirurgie?
To asi máme společné. Jistá atrakce je v tom, že se musíte rychle a správně rozhodnout a také to provést. Je to akce, výsledek vidíte hned. Neznám chirurga, který by neoperoval rád. Až pak s věkem dojde k tomu, že člověk už nemá tu jistotu. Můj táta, kterému teď v lednu bylo devadesát, skončil kolem jedenasedmdesáti. Ale ještě před třemi lety operoval něco, co jsme na klinice nikdo neuměli – perfektně provedl hemisferektomii, hrůzostrašný výkon, při kterém se pro neztišitelnou epilepsii uřízne půlka mozku.
* Jaký to je pocit, pracovat někomu v mozku?
Ono se to zdá atraktivní, ale ve skutečnosti je to práce jako každá jiná. Měla by být rutinní. To zajímavé je spíš předtím, když se rozhodujete, jak to udělat, kudy jít, zda není jiná alternativa. Je fakt, že když jsem začínal, měl jsem asi větší úctu – mozek, to nevidí každý.
* Čím se dnes vlastně vrtá do lebky? Laserem?
Kdepak, lasery už jsou pasé. Dělá se to normální jednoúčelovou vrtačkou, podobnou asi máte doma. Nejdřív s ní uděláte návrt, malý otvor do kosti. Pak se na ten samý motor nasadí taková botička, kde rotuje hřídel. Tou se kost prořízne a odklopí. Trvá to pět minut. Pod tím je ještě tvrdá plena, kterou musíte otevřít, až pak vidíte mozek. A teprve tady začíná vlastní operace. Máme tu ohromnou výhodu, že mozek nepodléhá infekcím. Zavléct infekci do mozku, to se skoro nestane.
* Lebky se trepanovaly už v prehistorických dobách. Dovedete si představit, že byste se někomu dostával do hlavy pazourkem?
Nejvíc se trepanovalo v předkolumbovském Peru, našlo se tam těch lebek tolik, že si to snad dělali vzájemně. Dokonce jsem slyšel, že v Peru při nějakém sedmistém výročí vzali z muzea staré nástroje, vysterilizovali je a vyzkoušeli. Údajně bylo stejně jednoduché a rychlé otevřít s nimi lebku jako s těmi našimi vrtačkami.
* A ti staří indiáni to přežili?
Ano, to na těch lebkách vidíte. Ona ale lebka je vlastně nejjednodušší kost na těle. Zlomenina lebky je nejbanálnější zlomenina, protože na lebce není žádný kloub. My můžeme klidně odstranit ohromný kus té kosti a pak ho tam buď vrátit, nebo udělat plastiku umělým materiálem. Na poranění lebky se neumírá, umírá se na poškození mozku, který lebka chrání.
* Půlku lebky odebrali i postřelené kongresmance v americkém Tucsonu.
Řekl bych, že senátorka zemře, nebo bude trvale postižena, ale informací mám minimum. Jestli má opravdu prostřelenou levou hemisféru a jestli ta paní byla pravák, tak ideální výsledek bude ochrnutí na půl těla a neschopnost mluvit, neschopnost rozumět. Ale američtí doktoři jsou vždycky optimisti.
* Pouštíte si při operacích hudbu? Nějakou tu Osudovou?
Pouštíme, co má kdo rád. Kolega vážnou hudbu a já, protože nemám sluch, něco rychlého a rytmického, třeba Led Zeppelin nebo Rammstein. Když jsem ještě byl v Ústí nad Labem, zavolaly jednou v noci sestry do místního rádia a nechaly mi k operaci zahrát: V mládí jsem se učil hrobařem... (směje se) Lidi se prostě rádi baví. I na operačním sále.
* Takže jste schopen nad něčí otevřenou lebkou žertovat třeba o ženských?
No to určitě. On se ten náš obor někdy charakterizuje jako deset hodin nudy a deset vteřin děsu – to je třeba ta chvíle u operací výdutí mozkových tepen, kdy dáváte svorku na krček výdutě, praskne vám to a začne stříkat krev. Ale ta hodina, než se k tomu dostanete, je nudná, rutinní práce. A zašívat to potom je taky vcelku nuda. Při tom se lidi normálně baví. Ono taky záleží na druhu operace. Když operujeme nádor v pravém čelním laloku, budeme se třeba bavit celou operaci, protože jde o němou oblast, kde nic neohrozíme. Ale když operuju nádor přímo v míše, není chvilka, kdy bych si mohl oddechnout. Musím být absolutně soustředěný celé ty hodiny, co nádor odstraňuju, protože v míše není nic, co by nemělo funkci. Cokoli bych tam udělal špatně, by znamenalo trvalý následek. Takže od chvíle, kdy otevřeme tvrdou plenu, do okamžiku, než ji zavřeme, budeme absolutně soustředění. To člověk zapomene i močit. Prostě vyplavíte hormony a přestane se vám chtít.
* Lidská srdce se od sebe liší – ženy ho mají o třicet procent menší než muži, sportovci ho mají velké, tlustí obalené sádlem. Liší se i lidské mozky?
Mozek mají ženy taky menší, asi o tři sta gramů. Jinak ale hlupák i prezident akademie věd, když mají hlavu otevřenou, vypadají vevnitř úplně stejné.
* A nepřipadá nám to stejné proto, že o devíti desetinách mozkové hmoty ani nevíme, jak funguje?
O těch devíti desetinách mozku opravdu nevíme, proč tam jsou – ale zbytečně tam nejsou. Mozek, to je tak šíleně složité zařízení, že nemá ve vesmíru obdoby. Úplně mu nerozumíme, protože to nejlepší, co na jeho zkoumání máme, je zase mozek. Čas od času si neurochirurg připadá jako Tomáš Alva Edison, který má udržet v běhu Silicon Valley. Přitom jde uříznout ohromné množství mozkové tkáně – a nic se nezmění. A když se narodíte, váš mozek ještě není hotový. Teprve časem vyzrává, zralý je, když je vám zhruba osmnáct. V osmnácti jste na vrcholu svých mentálních sil. Potom už vaše nervové buňky jenom umírají. Denně přicházíte zhruba o tisícovku, a když jdete na nějaký ten mejdan, tak těch tisícovek buněk vyhodíte za noc zřejmě víc. Dohnat už to můžete jenom zkušenostmi.
* Je pravda, že při narkóze člověk taky přijde o mozkové buňky?
Samozřejmě že je to pravda. A radil bych vám, když půjdete na velkou operaci, nestarejte se ani tak o chirurga jako o anesteziologa. Protože dobrý anesteziolog to umí udělat tak šetrně, že vám neublíží. Kdežto někdo nezkušený vás může během operace o nějaké ty nervové buňky opravdu připravit.
* Škodí mozku mobily?
Nic není prokázáno. Jednu dobu se taky tvrdilo, že víc rostou mozkové nádory tam, kde vede vysoké napětí. Ale ani u mobilů, ani u mikrovlnných trub či vysílačů nebylo nic prokázáno. A medicína je dneska založena na důkazech.
* Je smrt pacienta to nejtěžší, s čím se musíte vyrovnávat?
Ne. Jsou úrazy a nádory, které nelze přežít. Horší je ale třeba pentaplegie, to je vysoké krční poranění, kdy máte ochrnuté komplet všechny končetiny a ani nedýcháte spontánně, musí s vámi dýchat mašina. Teď na oddělení jednoho takového pacienta máme. Hrůza, která může trvat léta. Nebo těžké postižení po mrtvici, relativně časté, to je taky horší než smrt. Nevyhnutelná smrt přebolí.
* Je něco po smrti?
Podle mě ne.
* Takže ten dokonalý mozek shnije – a tím to končí?
Je to jen software. A ten je prostě pryč. Jako když vypnete počítač. Pokračování jsou ty geny a to, co po člověku zůstane. Přidáte nějaký svůj střípek do společného vědomí, někde zůstane uložen, v knize, článku... Život po životě ne. Já jsem ateista, žádné náboženství neberu, dogma nesnáším – a je mi fuk, jestli zelené, rudé nebo černé.
* Je nějaký typ pacienta, který nemáte rád?
Jsou dva druhy pacientů: Jeden je zvědavý a na všecko se ptá. Nejhorší je absolvent ČVUT. Ten svoji nemoc nastuduje na internetu a má pocit, že o ní ví víc než já. Jenomže má tu nevýhodu, že neví, co čte. A taky si myslí, že je to jako v technice, kde jde A k B – to v medicíně neplatí. On mě z té své choroby začne zkoušet. „Vy jste nečet’, co o tom včera psali ve Rwanda Daily?“ A když se přiznám, že ne, tak je zle. Svízelný je i druhý extrém:Na kontrolu přijde pacient a já se ptám: Co jsme vám dělali? – „Operovali jste mě.“ – No tak co jiného bychom vám tady dělali, že. Co jsme vám operovali? – „Hlavu.“ – Co jsme vám v té hlavě operovali? – „No tady.“ (ukazuje si na pravý spánek) To je náš nejčastější přístup do hlavy. Tomu člověku je to prostě jedno: Tady mě máte a lečte si mě. Nejlepší pacienti jsou něco mezi tím – ti, co mají zájem si doktora vyslechnout a sami se aktivně zapojí. A lidi pochopí hodně, věřte mi. Jen bývá dobré jim to vysvětlit ještě jednou po operaci, protože před ní bývají rozklepaní a moc vás nevnímají.
* Mluvil jste o unikátnosti lidského mozku. Co je pro vás na něm největší záhada?
Pro mě je fascinující už ta anatomická stavba. Říká se, že je to zhruba 15 až 30 miliard nervových buněk, nikdo to ještě nedokázal spočítat. Jisté ale je, že nervové buňky jsou jenom desetina mozku, devět desetin je ta podpůrná hmota. Ty nervové buňky mají výrůstky, některé jsou třeba metr dlouhé, jdou až dolů do míchy. Různě se mezi sebou propojují. A představte si možnosti propojení mezi dvaceti miliardami buněk! Vzruchy mezi nimi přenášejí tzv. mediátory, různé chemické substance, dodnes jich byla popsána jen část, asi osmdesát. A aby to bylo ještě trochu složitější, tak na některých synapsích ten samý mediátor působí plus, iritaci, a na jiných minus. A teď to zkuste kombinovat. Pro jednoduchost se ještě každá nervová buňka skládá z milionů součástí. Fascinuje mě taky třeba paměť, zvlášť ta dlouhodobá. Je to chemická reakce, nějaké fixované neuronální sítě? Dokonce si občas říkám, jestli si mozek náhodou nepamatuje úplně všecko, co se do něj kdy dostane. Kapacitu na to má. A odkud mozek bere sny? Přece si je nevymyslel. Jsou kombinací všeho, co se do mozku kdy všemi vjemy dostalo? Přitom vy vědomě zpracujete, tedy pustíte si do mozkové kůry, jenom maličkou část toho, co zažíváte. Většina běží někde pod tím, v těch hlubokých starých strukturách. Nebo intuice, absurdně rychlé podvědomé zpracování informací a vyplivnutí výsledku. V akutní nečekané situaci na operačním sále mi intuice nabídne okamžité řešení. Ale ta je právě podložena zkušenostmi. A kdybych nad tím měl čas uvažovat, pravděpodobně dojdu ke stejnému výsledku.
* Myslíte, že jednou bude možné nějakým zásahem do mozku zlepšit jeho schopnosti?
V laboratoři se leccos takového dělá, u krys. Naučíte krysu běhat bludištěm. Pak uděláte z jejího mozku buněčný transplantát, implantujete ho do mozku myši, která v životě v bludišti nebyla – a ona ho projde napoprvé. To u lidí možné není. Existují ale neuroprotézy, třeba sluchové implantáty, kdy se dá až na mozkový kmen sonda, která stimuluje – a hluchý se naučí slyšet. Na brýle dostanete kamerky, stimulátor do optické kůry mozku – viděl jsem filmy, kde slepý couvá s autem do garáže. Akorát že toho slepého jsem viděl takhle řídit už před pětadvaceti lety a dál se to zatím nedostalo.
* Existuje nějaký varovný příznak pro mozkovou mrtvici nebo pro nádor na mozku?
Varovných příznaků je dost – kupříkladu epileptický záchvat. Po něm by mělo ihned následovat cétéčko nebo magnetická rezonance. Pak jsou takzvané tranzientní ischemické ataky – krátkodobé ochrnutí nebo krátkodobá ztráta řeči, krátkodobý výpad zraku. To je právě předzvěst mrtvice. Čtyřicet sedm procent pacientů do týdne po přechodné atace, která má často stejné příznaky jako velká mrtvice, ale odezní, prodělá velkou mrtvici, která už se neupraví. Příznak, že prasklo aneurysma, je zase náhlá, prudká, dosud nepoznaná bolest hlavy. Rychle k lékaři – výduť praskne znovu a zabije. Jinak sama bolest hlavy nic neznamená.
* Jste přednostou kliniky vojenské nemocnice, takže jste také plukovník. Znamená to, že chodíte na střelnici?
Střelby teď zrovna byly, jenomže já to nestihl, protože jsem musel operovat. Já jsem, po pravdě řečeno, v životě nepoškodil terč. Jsem přesvědčením pacifista. Jednou jedinkrát jsem měl militantní náladu, když byl v Praze Měnový fond. Někdo tehdy usoudil, že demonstranti napadnou i naši nemocnici, protože jsme tady ošetřovali zraněné policajty. A co jako budeme dělat? Tak jsem navrhoval, ať nám rozdají zbraně, že se můžem bránit, ne? Ale vážně – k Evropské unii mám mnoho výhrad, ale jsem opravdu velice rád, že jsme vstoupili do NATO, protože to beru jako zajištění, že sem už nikdy nevkročí válenka z Východu. Takže je pro mě čest být součástí naší armády.
* Vidím tady na stěnách obrázky brouků...
... no tyhle tady jsou dokonce pojmenovaní po mně, benesii. Vyjma toho horního, ten je kaiserii podle Oldy Kaisera, který se mnou párkrát do Číny na brouky jel.
* Oldřich Kaiser je taky entomolog?
Ne, jezdil se mnou pro zábavu, asi třikrát. On je ideální parťák na čundr, protože dokáže všechno vyjednat, aniž by žblebtl nějakým cizím jazykem, pantomimicky. Nikdy neztrácí trpělivost. A ještě je s ním sranda.
* Kolik těch brouků vlastně máte?
Dvanáct patnáct tisíc doma ve skříni. Moc místa to nezabere, i když je fakt, že doma pořád narážím na nějakého brouka. Mně se na nich líbí, že když mě tady někdo opravdu otráví, můžu otevřít krabici, pokoukat se, trochu to přepíchnout... Vybavit si situaci, kde jsem brouka chytil. Ale nejdůležitější je pro mě vlastně ten měsíc lovu někde daleko. Absolutní odpočinek.
* Nemůžu se vás na závěr nezeptat, co si myslíte o kampani lékařů Děkujeme – odcházíme? Právě vy byste přece mohl odejít okamžitě.
Souhlasím s tím, že lékařské platy jsou nedůstojné. Ale zdravotnictví je tak ohromný kolos a s takovou setrvačností, že i kdyby ho pan ministr i vláda chtěli sebevíc reformovat, podaří se mu to spíš v řádu let a desetiletí. Takže mi teď přijde absolutně nemístné vyhrožovat odchodem. I forma je absurdně militantní a mně osobně nesympatická. To, že hromadně a pomalu povinně podám výpověď a ještě podepíšu, že nezradím? A to místo vlastně chci i nadále? To je přece Hlava XX! Já bych panu ministrovi určitě dal čas. Osobně si myslím, že je to po dlouhé době slušný člověk na svém místě.
* Kolik vy byste si vydělal třeba v Německu?
Šéfové německých klinik mají to, co já. Ale v eurech. To překousnu, protože já tu přece nechcípám hlady. To, že doktoři u nás mají ohromný počet odsloužených hodin, je pravda. Ale když chci pracovat od – do, neměl jsem chodit na medicínu. Když mě to baví, tak mě hodiny a do určité míry ani peníze nemůžou zajímat. Je to můj koníček, tak vlastně nepracuju, ale bavím se. Když jezdím na kongresy do ciziny a mluvím se svými kamarády doktory o systému zdravotnictví, žehrají úplně všichni. Protože nůžky mezi tím, co je medicína schopna udělat, a tím, co je schopna zaplatit, se rozevírají neuvěřitelně rychle.
* Dal výpověď někdo z vaší kliniky?
Zbláznila jste se? Ani jsme o tom nemluvili!
***
Prof. Vladimír BENEŠ
Elitním neurochirurgem byl už jeho otec Vladimír (27. ledna mu bylo 90 let), neurochirurg je i jeho syn Vladimír. ? Po studiu působil devatenáct let v krajské nemocnici v Ústí nad Labem. ? Roku 1997 se stal přednostou Neurochirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a ÚVN Praha. ? V roce 2002 byl jmenován profesorem. Osm let byl předsedou České neurochirurgické společnosti, je členem řady mezinárodních organizací. ? Letos se stane prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností, čtyři roky povede celou evropskou neurochirurgii. ? Je autorem více než 220 publikací. ? Od dětství se zabývá sbíráním brouků, speciálně střevlíků. ? Je ženatý, má syna a dvě vnučky.
