V základech moderní společnosti je představa, že každý má sledovat a naplňovat vlastní představy o štěstí. Zatímco behaviorální ekonomové argumentují, že často jdeme proti vlastním zájmům, psychologové naznačují, že vlastně ani netušíme, co nám přinese spokojenost a co ne.
Daniel Gilbert, dvoumetrový holohlavý profesor psychologie z Harvardovy univerzity, podle vlastních slov rád provokuje na večírcích následující otázkou: Představte si, že by zemřelo vaše nejstarší dítě. Co byste dělal a jak byste se cítil dva roky po této události?
Pokud profesora nenechá hostitel rovnou vyvést, uslyší následující typickou odpověď: Truchlil bych, nemohl bych normálně žít, byl bych úplně zničený.
Jistá morbidnost tradičně a trochu překvapivě patří ke Gilbertově specializaci. Přes dvacet let se věnuje výzkumu štěstí a spokojenosti a ve svém bestseleru Klopýtání ke štěstí se snaží ukázat, že zmíněná běžná odpověď je nejen dosti mylná – tedy pro většinu z nás – ale je také příčinou toho, proč v životě děláme tolik omylů a tolik kroků proti vlastnímu štěstí.
Smutní výherci Moderní literatura o štěstí se často odvolává k výzkumu, kterého se v roce 1978 zúčastnily tři skupiny občanů z amerického státu Illinois: výherci v loterii, oběti katastrofálních nehod, částečně nebo zcela ochrnutí, a nakonec běžní občané, kterým se vyhnuly oba extrémy. Všichni odpovídali na otázky o spokojenosti a štěstí a nepřekvapí, že výhra v loterii byla pro ně o poznání příjemnější než nehoda s trvalými následky. Další závěry ale nebyly tak banální. Výherci v loterii se po nějaké době necítili o nic šťastnější než běžní občané. A pokud jde o každodenní radosti a starosti, jako je nákup oblečení, sledování televize a rozhovor s přáteli, užívali si je šťastlivci méně než jejich běžní spoluobčané, a dokonce i o trochu méně než skupina paraplegiků.
Představa, že příjemná životní změna – výhra v loterii, postup v práci, narození dítěte nebo bydlení u moře – vás učiní výrazně šťastnějšími, je pro lidi typická, ale podle průzkumů jde o velký omyl. Alespoň podle dostupných dat člověk chronicky selhává v odhadu svojí vlastní budoucnosti a toho, co jej naplní spokojeností.
Gilbert to ilustruje na svém vlastním experimentu s fanoušky amerického fotbalu, kteří dostali za úkol, aby odhadli, jak se budou cítit, když jejich tým vyhraje, nebo když prohraje. Většina z nich výrazně přehnala očekávané zklamání nebo svoji radost. Po zápase nepropadali ani depresi, ani euforii, jak mnozí z nich sami sobě předpovídali. Experiment poté pokračoval s dalšími fanoušky, kteří odhadli svoji budoucí náladu mnohem lépe. Stačilo jediné. Pokusné osoby povinně věnovaly pět minut představě svého běžného dne, tedy vzpomínkám na setkání s milovanou osobou, zapíjení dne v hospodě s kamarády, učení se na zkoušku a vstávání do práce, a až potom odpověděly. Běžné činnosti totiž ovlivňují náš život více než (relativně) velké události, ale ve svých představách je systematicky ignorujeme. Stejně tak nevidomí lidé, nemocní, ti, kteří přišli o své milované, a dokonce i siamská dvojčata si podle svých slov užívají lásku, hudbu, nakupování a úspěchy v práci více, než si představujeme. Na druhou stranu výherci v loterii, bohatí magnáti nebo obyvatelé přímořských měst mají zase svoje starosti a svoje výhody si užívají méně, než čekáme.
Je to jeden z desítek příkladů, na kterém Gilbert ukazuje, že kromě iluzí, které matou náš zrak, sluch, hmat, paměť, myšlení, trpíme navíc i iluzí představivosti či budoucnosti. Kvůli tomuto klamu si místo cesty za štěstím po štěstí šlapeme. A přitom představovat si budoucnost, dodává Gilbert, je podle psychologů jedna z nejoblíbenějších činností lidského mozku.
Každé rozhodnutí je k horšímu Euroamerická společnost, a zvláště její současná konzumní podoba, si pečlivě zakládá na představě, že každý jedinec by měl sám rozhodovat o tom, co je pro něj dobré a co ne. Ať už jde o povolání, značku piva, politickou příslušnost nebo životního partnera. Na dosahování maximální spokojenosti, uspokojování potřeb a pocitu štěstí stojí i představa liberálního státu, která umožňuje každému sledovat víceméně to, po čem touží, tedy nejčastěji bohatství a slávu, a toto bohatství přetavit ve svoje potěšení. Jeden z myšlenkových otců liberalismu, filozof Adam Smith, sám sice nevěřil, že bohatství přináší více štěstí, ale přesto zdůraznil, že víra v tuto iluzi je nejsilnějším motorem hospodářství státu a jeho rozkvětu.
Většina publikací o štěstí je s touto představou na první pohled v rozporu. Navíc často přináší závěry buď předvídatelné, utopické, nebo naopak prodchnuté marností. Příkladem je pronikavé poznání, že podle psychologů si člověk zvykne na všechno. Dobré zážitky se opotřebují, a pokud je dobrého moc, je toho příliš. Severoamerické statistiky ukazují, že počet Američanů, kteří svůj život označují za „velmi šťastný“, za posledních 30 let klesl o pět procentních bodů. (Jiné zdroje říkají, že spokojenost stagnuje.) Vyvozovat závěry z těchto výzkumů není zrovna veselé. Profesor práv Derek Bok, bývalý rektor Harvardovy univerzity a autor knihy Politika štěstí například staví na faktu, že jakkoliv se v USA rozevírají ekonomické nůžky, chudí lidé se subjektivně necítí více nešťastní. Každoročně médii proběhne zpráva, že některé chudé africké země jsou v průměru šťastnější než Češi, ale máme z toho odvodit, že snižovat nerovnost příjmů je nesmyslné? Bok se to rozhodně domnívá a navrhuje, aby se vlády soustředily mnohem více na jiné věci, které kazí občanům náladu. Například ztráta zaměstnání, chronické nemoci a bolesti, deprese, nedostatek sportu a spánku. Je ale reálné, aby někdo zapomněl na ekonomickou soutěž a solidaritu jen kvůli anketě, která je ovlivněna zdokumentovanou schopností našeho mozku klamat sám sebe? Podle stejné logiky bychom mohli naopak zavést milionářskou daň, protože ani velké bohatství nepřináší podle průzkumů nejvyšší spokojenost. Jednou výjimkou v oblasti šetření „štěstí“ je psycholog Barry Schwartz, o jehož knize Paradox výběru se již na stránkách LN podrobně psalo. Podobně jako Gilbert nesleduje jen subjektivní a momentální nálady, ale výzkum štěstí pojímá jako průzkum lidského rozhodování. Schwartz si všiml, že rozhodování provází několik vytrvalých paradoxů. Pokud máme na výběr příliš možností, věnujeme volbě příliš času, a očekáváme tak od výběru mnohem větší užitek. Kdo si listuje dlouho katalogem s tisícovkou zájezdů, očekává, že najde ten ideální, bude porovnávat každý detail a bude více litovat, že jeho hotel má sice tenisový kurt, ale nemá tak dlouhý švédský stůl jako hotel bez kurtu. Takže bude méně spokojen. Navíc když si hotel vybere, nadměrné očekávání bude zákonitě zklamáno (studená voda ve sprše) a příště bude katalog letní dovolené studovat raději už na podzim, aby si stihl vybrat ještě lépe.
Jedna velká anomálie Více volby nemusí znamenat větší užitek. Psychologové například provedli zarážející experiment s lékaři, kteří měli k dispozici dva stejně účinné kvalitní léky. Srovnání je paradoxně vedlo k tomu, že o třetinu méně předepisovali jakýkoli lék. Ze Schwartzovy práce ale vychází jeden zajímavější závěr, než že máme nakupovat v malých večerkách. Beznaději, neuspokojení a někdy i depresi nepropadají totiž všichni stejně. Nejvíce se to týká lidí, kteří v životě tvrdě pracují, aby se rozhodovali správně a šli za svými představami nejlépe, jak to jen jde. Schwartz je nazývá „Maximalizovači“ – ti, kteří chtějí mít z každé chvíle maximální užitek.
Gilbertovy a Schwartzovy práce jsou důležité ještě z jiného důvodu. Oba se sice věnují štěstí, ale v jádru okopávají psychologické kořeny toho, co populární ekonom Richard Thaler nazval „anomáliemi“ racionálního člověka. Tyto iracionality v naší racionální společnosti se staly bitevním polem mezi tradiční a behaviorální školou ekonomického myšlení, a spor má přitom na reálnou politiku a život větší vliv než celosvětové sondy o náladách.
Žebříčkům nejpopulárnějších ekonomických knih poslední dobou suverénně vládnou autoři, kteří odhalují jednu nedokonalost myšlení za druhou a ukazují, že člověk je snadno manipulovatelný a často tak stojí proti vlastním zájmům. Příkladem ukázek iracionality je i poslední kniha populárního izraelského ekonoma Dana Arielyho Lepší stránka iracionality, která je volným pokračováním jeho bestseleru Jak drahé je zdarma?. Ariely zkoumá kánon lidských nedokonalostí, za jejichž objevení dostal nejeden behaviorální ekonom Nobelovu cenu. Příklady „anomálií“ přitom znějí poměrně selsky: To, co si vyberu nebo vlastním, mi připadá za jistých okolností lepší, než když se mi to nabízí (volič je mnohem spokojenější s politickou stranou poté, co ji zvolí, než před volbou). Ztráta má pro mne mnohem větší zápornou subjektivní hodnotu, než jakou má kladnou subjektivní hodnotu stejná věc, pokud ji získávám. Nakonec existuje efekt „zlevněné budoucnosti“, který nás vede k úplně jiným rozhodnutím pro budoucnost (budu cvičit, nakoupím zeleninu, budu spořit) než pro současnost (poddám se kouzlu okamžiku, sním slané brambůrky). Jinými slovy egoismus, lenost a nedostatek odvahy. Jak skromně podotýká další harvardská ekonomka Ashrafová, dokazují behaviorální ekonomové v experimentech triky, „které lidi z marketingu znají již dlouhá léta“.
Gilbert ale přichází s přesvědčivými hypotézami o tom, kde anomálie v lidské mysli vznikají. Past je nastražena v úhlu našeho „mentálního“ pohledu, respektive v jeho relativitě. Zní to vznešeně, ale je to vcelku jednoduché. To, co je blízko, v mém vlastnictví, na dosah, tady a teď, vnímám ve sféře reálných požitků, užitků a emocí. Události za týden, za rok, imaginární alternativy, něco pravděpodobného, vzdáleného, to vnímám více jinou, frontální částí mozku, která se věnuje spíše racionálnímu porozumění a představivosti. Navíc je to mlhavá představa (viz úmrtí syna z počátku článku), kterou si doplňuje mozek podle své libovůle. Stejné předměty jsou v budoucnosti jen mlhavé odlesky těch reálných. Když si něco vybírám, je to stále představa, kterou porovnávám s obrazy toho, co bych mohl získat namísto toho. Když něco vlastním a ztrácím, vnímám užitek mnohem reálněji. Gilbert ironicky poznamenává, že připomínáme kmen Pygmejů, kteří když poprvé vyšli z pralesa do otevřené krajiny a uviděli v dálce bizona, domnívali se, že jde o hmyz. Jejich zrak nebyl zvyklý na perspektivu a neuvědomovali si, že vzdálené věci se jeví jinak. Lidské vnímání záleží na kontextu. Ale náš kontext je většinou imaginární, tedy někde v mlhavé dálce, na což rádi zapomínáme.
Ani Gilbert, ani Ariely ale nad svými závěry nepropadají skepsi. Ariely, který sám prožil nehodu s trvalými následky a částečným ochrnutím jedné ruky, uznává, že právě iracionalita činí život a člověka zajímavými. Je pro něj ovšem nepochopitelné, že propadat stejné iracionalitě je dovoleno odborníkům, makléřům, lékařům a politikům, kteří dokola opakují stejné chyby. Podle Arielyho by měl život být sérii experimentů, které ukážou, co je skutečně dobré a co iluze.
Gilbert je radikálnější. Věří, že z lidské zkušenosti se můžeme poučit jen tehdy, pokud věrně sledujeme, jak se opravdu cítí ostatní lidé, a nevěříme zprostředkovaným popisům, anketám a radám. Sami sobě bychom také neměli ve svých odhadech důvěřovat. Jenže jak autor sám dobře prozkoumal, každý z nás považuje svoje pocity a štěstí za tu nejsubjektivnější věc, kterou nelze přeložit z osoby na osobu. Jinými slovy: měli bychom se zahledět na chvíli i někam jinam než jenom do sebe.
***
Beznaději, neuspokojení a někdy i depresi nepropadají totiž všichni stejně. Nejvíce se to týká lidí, kteří v životě tvrdě pracují na tom, aby se rozhodovali správně a šli za svými představami nejlépe, jak to jen jde
BIBLIOGRAFIE The Upside of Irrationality Dan Ariely 2010 Harper, 352 stran, New York 2010 The Paradox of Choice, 2004 Barry Schwarz, 2004 Harper Perennial, 306 stran, New York 2005
Stumbling on Happiness
Daniel Gilbert Vintage, 336 stran, New York 2007
The Politics of Happiness Derek Bok, 2010 Princeton University Press, 272 stran, 2010
O autorovi| Nikola Hořejš psycholog Autor je doktorandem psychologie na Univerzitě Karlově v Praze
