Stalo se mi to asi před měsícem. Byla jsem v Berouně a vyšla si ven v novém outfitu. Připadala jsem si docela vyladěná: tmavé balonové kalhoty a tmavé kotníčkové kozačky jsem doplnila zelenými neprůhlednými punčocháči a krátkým kabátkem téže barvy. K tomu jsem zvolila červené doplňky - kabelku, čepici a šálu. Cítila jsem se v tom fajn. Můj dobrý pocit však vydržel, jen dokud jsem nepřišla na zastávku, kde čekalo asi patnáct lidí. Všichni se na mě podívali! Snad jediný pár očí nenechal můj model bez povšimnutí. Nenápadně jsem zkontrolovala, jestli mám všechno na svém místě. Žádný podolek, absence důležité části oděvu, zubní pasta na kabátě. Nic. Žádný defekt. Když jsem se pak rozhlédla po svých spolucestujících, musela jsem uznat, že jsem mezi těmi šedými a černými kabáty a bundami vypadala jako zjevení. Můj oděv byl všechno, jen ne nenápadný.
Když jsem za hodinu procházela pražskou ulicí Na Příkopech, nekoukal po mně nikdo. Mezi všemi těmi značkovými oděvy, které hrály všemi barvami a originalitou, jsem vypadala nenápadně zase já. Jak je možné, že u nás existuje taková propast ve stylu oblékání mezi dvěma městy, která jsou od sebe vzdálena ani ne šedesát kilometrů? Vietnamský monopol na „módu“ Možná to ani není v lidech. Ty černé, šedé a hnědé kabáty na maloměstech jsou totiž většinou stejného původu: od Vietnamců. Nic moc dalšího na výběr není, české obchody s textilem jsou na vymření a vrchol módy představuje pro venkov Kenvelo. Pokud má v menších městech zastoupení C&A, popř. New Yorker, dá se mluvit o módních žních.
To však nevysvětluje, proč se tolik liší i styl oblékání v takovém Berouně, který je od Prahy a jejích nákupních center co by kamenem dohodil... „Podle mě se lidé na malých městech bojí být odlišní. Jen tak se totiž mohou vyhnout drbům a zbytečným poznámkám týkajícím se své osoby. Hlavně nevyčnívat a vypadat jako ostatní,“ stěžovala si moje kamarádka Mirka, pochází z České Lípy. Teď je spokojená, žije v Praze a pozornost hloubavých pohledů si užívá jen jednou za měsíc, když navštíví své rodiče. Mirka se však rozdílnosti nebojí a „výstřední vzhled“ byl jejím poznávacím znamením už na střední škole. Teď, o necelých deset let později, už sice nenosí zelený přeliv, ale její pestrobarevné modely budí skoro stejnou pozornost.
Zajímalo mě, jestli je na jejích slovech něco pravdy, a tak jsem se rozhodla, že své spoluobčany vyzkouším na vlastní kůži.
Průzkum bojem Po dvě sobotní dopoledne jsem v Berouně vyrazila na nákup do centra. Nejdřív jsem se oblékla normálně -nebo jako šedá myš, chcete-li. Tmavou sportovní bundu jsem doplnila modrými sepranými džínami rovného střihu. K tomu černé tenisky, šedý batůžek a žádný makeup. Sama sobě jsem se vůbec nelíbila, ale o to nešlo: v nikom jsem nevzbuzovala zvláštní emoce. S kilem brambor v batůžku jsem se šinula domů bez jakéhokoli zájmu ostatních obyvatel. Dokonce i ten ukrajinský dělník, co na mě obvykle hvízdá, tentokrát jako by mě neviděl.
Další sobotu jsem se na nákup vepřové panenky oblékala poněkud - ehm - zajímavě... Vzala jsem si ultraupnuté černé kalhoty a k nim boty pánského typu na vysokém širokém podpatku a fialové návleky. Abych v krátké kožené bundě nezmrzla, omotala jsem si kolem krku obrovskou fialovou šálu. Rty jsem si namalovala svou oblíbenou červenou rtěnkou a na hlavu si narazila černý klobouček. Když jsem procházela po náměstí (resp. náměstíčku), připadala jsem si jako na přehlídce. Každému jsem stála za pohled! Některým lidem dokonce ani nevadilo, když jsem jejich pohled zachytila - bez okolků civěli dál. Pocit to byl spíš nepříjemný, i když jsem od zelináře dostala grátis čtyři přerostlé mrkve.
Napříště si raději vezmu něco myšovitějšího.
Společně s kamarádkou jsme pak vymyslely nápravu: lidé z menších měst (ty jsme determinovaly počtem obyvatel pod padesát tisíc) by si měli jednou za čas udělat výlet do velkoměsta. Do Prahy, do Vídně, Berlína nebo Paříže. Aby viděli, že nápaditě oblečení lidé se také jinak chovají. Oblečení má totiž jednu velkou moc: dovede nám měnit náladu. Vždyť o co lépe se člověk cítí v tom, co mu skutečně sluší! Trochu víc odvahy načerpané z městských bulvárů by prospělo i uličce v Berouně. A možná by stálo za úvahu, jestli by se ty poznávací zájezdy neměly organizovat za městské peníze. Vždyť i stylově oblečení lidé dotvářejí atmosféru měst!
Asi napíšu našemu starostovi: Milý pane starosto...
Když jsem se rozhlédla po spolucestujících, musela jsem uznat, že nezapadám. Můj oděv byl všechno, jen ne nenápadný.
