130 let

Hlavně opatrně a potichoučku

Česko

Divadelní úterý – Bez odvahy a názorů se divadlo dělat nedá a zase došlo na Viscontiho

Česká divadla se ožehavým společenským nebo politickým tématům spíš vyhýbají.

A pokud se jim přece jen rozhodnou věnovat, jejich snažení je postiženo pozoruhodnou bezmocností a krotkostí. Jedním z takových případů je nová inscenace v Divadle Rokoko Viktor K.

Hra působí na první pohled dojmem, že se nás její tvůrci pokusí zavést do temných a divokých zákoutí časů kuponové privatizace, do světa jedné z největších loupeží v českých dějinách. Viktor K. není totiž nikdo jiný než dnes již nechvalně proslulý zakladatel harvardských fondů Viktor Kožený, který na počátku 90. let minulého století zazářil svou jistotou desetinásobku jako hvězda idylického obrazu nové doby, aby se po několika letech i s penězi z České republiky vypařil se zatykačem v patách.

Na jevišti můžeme sledovat jeho pouť životem až po osamělé přežívání na Bahamských ostrovech, kde se Viktor K. nakonec ocitne již zcela bez prostředků, živený pouze ze sociálních dávek a důchodu, který z Čech pobírá jeho matka, a bádá nad nějakými megalomanskými vynálezy.

Ano, jde o grotesku. Přesněji téměř o tylovskou dramatickou báchorku typu Strakonického dudáka nebo Cesty do Ameriky protkanou všemožnými žertíky, travestiemi a parodiemi na hollywoodské filmy, pohrávající si se stereotypy, skrze něž vnímáme jiné národy nebo sami sebe apod. Zkrátka takový rozverný, chvílemi až zdivočelý postmoderní rej, jenž je nakonec Jiřímu Janků a Petru Svojtkovi blízký už od dob, kdy založili CD 94. Jenže co se snese třeba u Třech mušketýrů nebo u Julese Verna, u skutečné a dost problematické postavy našich novodobých dějin přece jen skřípe.

Díváme se totiž na Viktora K., který je pouhým natvrdlým českým prosťáčkem, jemuž bohatství spadne do klína náhodou. Jednak si ho pro velké poslání z neznámých důvodů vyberou tři velké postavy českých dějin v hábitech a se světelnými meči rytířů Jedi z Hvězdných válek. Jednak pro „úspěch“ harvardských fondů neudělá vůbec nic, protože to hloupý český národ ho přinutil, aby se ujal jeho kuponových knížek. A nakonec ho, poctivého českého podnikatele, podvedou v Ázerbájdžánu, a to je důvodem, proč jsou na něho naštvaní Američané, jejichž peníze do tamní operace vložil. Viktor K. je zkrátka v pojetí tvůrců téměř oběť svých dobrých úmyslů. Které ovšem chvíli má a pak zase nemá. Čert se v tom vyznej.

Příliš fádní realita I při vědomí, že se jedná o nadsázku, podobné pojetí postavy Viktora K. svědčí spíš o tom, že autoři nebyli na jeviště schopni přenést nic z komplexnosti oné doby a že je nejspíš realita ani nezajímá a raději si brouzdají svou od skutečnosti odtrženou obrazností. A plně se zabývají vymýšlením záplavy žertíků, kterým úměrně tomu, jak postupně vysvítá bezideový chaos celé struktury, postupně dochází dech, je jich čím dál méně a jsou stále samoúčelnější. Jako třeba televizní debata krátce před koncem, z níž se téměř nic, co by vyprávění obohatilo nebo dále posunulo, nedozvíme, zato můžeme pozorovat, jak se na sebe ve studiu vášnivě vrhne transvestita s úřednicí z Evropské unie a chystají se před kamerami souložit. Nebo nevkusná a zbabělá parodie Petra Cibulky, který všude vidí estébáky a kágébáky.

Viktor K. je v inscenaci jen trochu natvrdlý hoch, jehož matka často střídá partnery a synovi je neustále představuje jako jeho nové otce. Viktor již od dětství trpí zvláštní úchylkou. Kdykoli si od někoho něco půjčí, vrátí mu desetkrát víc. Do Ameriky se dostane, protože je tam vyslán trojicí velikánů české historie. Na studiích se setkává s Barackem Obamou a jeho budoucí ženou, do které se zamiluje, ale vítr ho tak nějak zavane zase zpátky do Čech. Tam lidem, kteří se v probíhající kuponové privatizaci neorientují, letmo vysvětlí, o co jde, a oni se na něho vrhnou a své knížky mu masově vnutí. Pak se nejspíš rozhodne šířit svůj věhlas nebo bohatství českého národa dál a přesídlí na Kypr, opatří si irské občanství, pronikne do Ázerbájdžánu a nakonec skončí bez peněz na Bahamách. Jako psanec. A zdálo by se, že dokonce neoprávněně.

V takovém kontextu vůbec nepřekvapí, že se na scéně neobjeví jediný tehdejší český politik ani podnikatel a že se o 90. letech kromě toho, že tady bylo plno blbů, nic kloudného nedozvíme. Nedozvíme se vlastně nic ani o Viktorovi Koženém. Jako by jediným účelem celé inscenace bylo tu kauzu ještě více zamlžit. Na scéně se neobjeví ani náznak snahy o komplexnější porozumění realitě té doby. Pouze se divoce a občas dost nejapně dovádí, na jevišti se hýří ironií a nadhledem, ale nějak není patrné, nad čím mají tvůrci nadhled a z jakých pozic, když si patrně o věci nejsou schopni nic myslet.

I když se inscenaci přece jen nedá upřít několik propracovaných gagů a situací, celek působí nekoncepčně a nakonec nezbude než být zklamaný tím, jak moc energie se zase vydalo na to, aby se nic neřeklo. Viktor K. je tak jen dalším příkladem, že s absencí odvahy a názoru se satira – a smysluplné divadlo vůbec – dělat nedá.

Jiří Janků, Martin Pacek, Petr Svojtka: Viktor K.

Režie: Petr Svojtka Premiéra 26. března 2011, Divadlo Rokoko

Viktor Kožený již od dětství trpí zvláštní úchylkou. Kdykoli si od někoho něco půjčí, vrátí mu desetkrát víc. A do Ameriky se dostane, protože je tam vyslán trojicí velikánů české historie.

O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás