16. června 2007 8:48 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Hlavně rychle dolů

Klára Poláčková | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Klára Poláčková | foto: Lidové noviny

PRAHA Horolezkyně Klára Poláčková zdolala jako první Češka Mount Everest. Pár dní po příjezdu do Prahy už jen vzpomíná na slivovici v základním táboře, na to, jak jedla kýtu z jaka a četla Márqueze a Murakamiho.

Do jedné lepší pražské kavárny, proslavené klipem Karla Gotta k písni Když muž se ženou snídá a tím, že bílé lilie tu mají i na toaletách, se přiřítí ve světle zelených etno šatech a s ohromnou taškou. Fotila se totiž právě pro jednoho ze sponzorů jejího úspěšného výstupu na Mount Everest. Klára Poláčková (29), štíhlá dívka s dlouhými kudrnatými vlasy a velkýma modrýma očima, je velmi bezprostřední. „Je to ON?“ šeptá mi a upírá pohled na vysokého šedovlasého muže v běloskvoucí košili - stejnou (či podobnou) měl architekt Kaplický na sobě při nedávném focení do magazínu Pátek, „a co dělá v Praze?“ - „Od té doby, co vyhrál tu soutěž, je tu často,“ krčím rameny a trochu nechápu. Náš rozhovor pokračuje v podobném duchu a končí výbuchem smíchu: zatímco já mluvila o autorovi návrhu nové knihovny na Letné, Klára měla pocit, že v kavárně sedí Belmondo.

16. května, krátce po osmé ráno místního času, stanula Klára Poláčková v rámci Expedice Tissot Everest 2007 na vrcholu nejvyšší hory světa. Je první Češkou, která vylezla do výšky 8848 metrů (první žena, Japonka Junko Tabei, dobyla horu roku 1975). Dva dny po Kláře Poláčkové na vrchol z nepálské strany vylezl i pražský primátor Pavel Bém - úspěšné expedice spolu pak oslavili v horolezecké hospůdce Rum Doodle v Káthmándú.

Kromě dvou méně slavných šerpů doprovázel Kláru iTashi Tenzing, vnuk Tenzinga Norgaye, jenž vystoupal na Mount Everest v roce 1953 jako doprovod Novozélanďana Edmunda Hillaryho. „Slíbila jsem rodině, že teď dám na chvíli pokoj,“ směje se horolezkyně dotazu, jakou další osmitisícovku chce navštívit. A tak se v nejbližší době jen vydá s přítelem na cestu na motorkách.

Klára Poláčková vystudovala v Praze Anglo-American College. Od roku 2000 pracovala pro reklamní agenturu Euro RSCG, rok byla i v její londýnské centrále. „Nechci, aby to vyznělo špatně, ale mám pocit, že v Londýně se pracuje efektivněji, profesionálněji. Neexistuje, aby si člověk během pracovní doby vyřídil něco privátního, byť jen telefonát rodičům nebo kamarádům.“

Další tři roky pracovala v Londýně pro ministerstvo vnitra a zdravotnictví. Zajišťovala interní komunikaci jednotlivých oddělení. „Oslovila jsem tři headhuntery, klasicky přišla nabídka a já úspěšně absolvovala konkurs,“ říká, „londýnskou kapitolu jsem ale už definitivně uzavřela.“ O tom, co bude dál, chce začít přemýšlet až po prázdninách.

Se známým šerpou Tashim Tenzingem jste se seznámila loni během výstupu na osmitisícovku Cho Oyu. Jak to, že jste si tak padli do oka a vy jste se rozhodla s ním vylézt na Mount Everest?
Na Cho Oyu byl jako vůdce výpravy a původně jsme vůbec nebyli parťáci. Jak jsme lezli, kluci postupně odpadávali, a nakonec jsme utvořili tým my dva. Sblížili jsme se - když s někým visíte na laně, ani to nejde jinak. Hodně tam také hrála roli euforie ze společného úspěšného výstupu, bylo to naprosto úžasný.

Kdo řekl, půjde se na Mount Everest?
Seděli jsme v hospodě v Káthmándú. Člověk se tak ptá, co dál. Nabídka padla z jeho strany. Měli jsme za sebou první úspěšný krok a on řekl: Podívej, příští rok už je mým posledním rokem na horách, můžeme to zkusit společně.

Řekla jste ano hned?
Člověk je po první osmitisícovce tak namlsaný, že to ano jsem vyhrkla bez velkého přemýšlení.

Proč vlastně čtyři členové vašeho týmu loni na Cho Oyu nevylezli?
Většinou šlo o potíže spojené s nadmořskou výškou. Jeden starší člen výpravy, už mu bylo přes šedesát, měl například problémy se srdcem. Pak se tam jeden kluk spálil - klasická lidská blbost. Sundal si šálu a rukavice a zapomněl, že nemá namazaný krk. Druhý den přišel na snídani a my nevěděli, kde mu končí krk a začíná zbytek těla, místo rukou měl bambule. Dostal antibiotika. Další člověk to už někde kolem sedmi tisíc prozvracel, jinej zkrátka fyzicky zkolaboval. Jsou to všechno věci, které by vás za normálních okolností jen dočasně vyřadily z provozu, ale tady je to konečná. Kdo není v pravou chvíli ready, může na vrchol zapomenout.

STŘECHA SVĚTA. „Když s někým visíte na laně, sblížíte se,“ Klára se šerpou Tashim Tenzingem na nejvyšší hoře světa. Dole pohled na Mount Everest ze základního tábora.Vy jste tam měla nějaké potíže? Četla jsem, že jste zvracela z brýlí.
Ne tak docela. Ve svém „Himálajském zápisníku“ jsem pouze expresivněji vyjádřila pocity slabosti: „Skončila jsem v hlubokém předklonu.“ Měla jsem speciální dioptrické brýle s hodně tmavými skly. Motala se mi z nich hlava. Ale čočky to vyřešily.

Ani na Mount Everestu nebyly žádné zdravotní potíže?
Všechno vyšlo perfektně. I Tashi tam měl jednou problém se žaludkem, já nic. Mám jen potíže se studenými prsty, jsem zmrzlina, takže ty mě trápily, ale s tím jsem do toho šla. A taky trpím na dutiny. Ale to jsou spíš drobné nepříjemnosti.

Naopak jste si pochvalovala blahodárný vliv Everestu na pleť…
Tamní vzduch, to je skutečně balzám. Nemiluju ale sluníčko. Člověk se trochu připálí a začne se mu loupat nos a tváře. Pořád se musíte mazat krémy s co nejvyšším faktorem, promašťovat kůži.

Co vám tam nejvíc chybělo z běžných hygienických věcí?
Tekoucí voda, to bylo asi nejhorší.

Kolikrát jste si tam myla vlasy?
Jednou. Pořád jsme čekali na výstup, bylo špatné počasí. Ono je dost riziko, máčet vlasy, člověk by mohl nastydnout. Pořád jsme to odkládali. Nakonec jsem kluky ukecala a zahráli jsme si na kosmetický salon - zaklonila jsem hlavu podobně jako u kadeřníka a kluci mi pak ty vlasy nějak šmudlali. Ale víc než hygienické věci mi tam chyběli lidi - člověk je vlastně během výstupu a aklimatizace hrozně sám. Když mám problém tady, někomu zavolám, jdu si sednout do hospůdky. Tam to nefunguje.

Měla jste tam Tashiho a další dva šerpy. Jaké byly společné večery?
Večery jsou velmi stereotypní. Kolem šesté sedmé je večeře, ale člověk tam spíš do sebe jídlo tlačí, než že by si ho užíval. Chuť do něčeho kousnout jsem měla hodně málo, ale pití jsem měla natrénované - vždy do dna, abych se co nejdříve propila k té denní normě tři a půl čtyři litry tekutin.

Váš kuchař byl z Nepálu. Vařil vám nepálská jídla?
Míchali jsme to. Tashi mi řekl: Nejlepší jídlo pro tebe a obecně nejlepší jídlo na horách je šerpa jídlo. Tak jsem jedla šerpa jídlo. Ve stanu nám visela jedna kýta z jaka a jedna noha z kozy, takové vysušené, trochu chlupaté, které postupně mizely. Člověk si na to musí trochu zvyknout, ale je to v pohodě. Pak jsme měli rýži, zeleninu, ty jejich kašičky. Ale také špagety, hranolky i lososa. Spíš se to člověku trochu přejí, když už to má poněkolikátý. Rozhodně není pravda, že na horách strádáte nedostatkem a jíte jen konzervy.

Jak chutná jak?
Má takové tužší maso. Ale nevím, jestli to nebylo tím, jak nám náš kuchař maso připravil. (směje se)Musí se dost žvejkat, ale pak prý do těla přejde ta obrovská síla z jaka.

Kolik jste tam měli vlastně stanů?
Jeden velký stan, kde je zásobárna a který funguje i jako jídelna a společenská místnost, tam bylo i to maso. Pak podobný, ale pěkně vyuzený stan na vaření. A malé stany, klasické iglú. Tam jsem spala sama.

O čem jste si povídala se šerpy?
Šerpové s námi moc nejedli. Angličtina je pro ně jen pracovní jazyk. Rozhodně neumí anglicky tak, že by zvládli nějakou delší konverzaci, třeba o životní filozofii. Spíš jsme si řekli, co budeme dělat druhý den.

Navštěvovala jste se někdy s ostatními horolezci v táboře?
Občas přišlo pozvání z jiné expedice k nim do stanu na večeři, pak jsme zase my pozvali je. Šlo téměř o společenský noční život. Jenže také to není úplně ono: nepřichází v úvahu, že by člověk popošel dál, přece jen se tam špatně dýchá. Takže se bavíte s lidmi ze stanů blízko vás. Často jsem byla večer ráda, že už nic nemusím, jen zapadla do spacáku a počítala, kdy už konečně začne svítat. Ona to zas není taková pohoda, že bych měla chuť sedět ve stanu a povídat si. Člověk je nabalenej jak pumpa, zima děsivá a zajímavá témata se začínají opakovat.

Vám se tam prý zdály živé sny…
Lidé, kterým se sny nezdají vůbec, tam sny mají. A já mívám normálně sny a občas něco řeknu ze spaní, tak jsem měla vše o to živější. V téhle nadmořské výšce člověk spí hrozně lehce, snad proto si ty sny i pamatuje. Málokdy tam spíte jako dřevo.

Herci mívají herecké sny, měla jste vy horolezecké sny?
Ne vůbec, zdály se mi takový blázniviny. Občas jsem se probudila se řevem a úplně vyjukaná. Navíc to vzbudilo ostatní, kteří se šli podívat, jestli se mi náhodou něco nestalo, amě to vyděsilo ještě víc.

Půl roku trvaly přípravy na cestu. Zapomněla jste nakonec něco zabalit?
Spíš mě mrzelo, že jsme neměli víc slivovice. Do ABC (advanced base camp ve výšce 6 440 metrů) jsem propašovala jednu malou flašku, která zmizela strašně rychle.

AKČNÍ RODINA. Rodiče brali Kláru odmalička na hory i k moři (jako tříletá v Krkonoších).Musíte šetřit při balení místem?
Těch věcí se bere tolik, že není problém, když si člověk chce vzít něco osobního navíc. V mém případě šlo jen o knížky.

Vy jste si tam brala knížky?
Byla jsem pak úplně vyřízená, že těch knížek mám s sebou málo. Naštěstí vedle ve stanu měli takovou sedmisetstránkovou bichli, nějaký sci-firomán. Dal se číst, ale žádný zázrak to nebyl. Nabídla jsem tomu klukovi výměnu, ale on říkal, že stejně moc nečte. Každý si tam bere něco, čím se zabaví - někdo si píše deník, jiný má svou empétrojku nebo přehrávače na filmy.

Co jste četla?
Můj oblíbený spisovatel je Haruki Murakami, četla jsem od něj jednu starší věc. Miluju jeho magický styl. Pro mě to byl úžasný relax, člověk zapomene na hory, na starosti. I když mi bylo hodně zima, pořád ještě jsem četla, nemohla přestat, říkala si tak ještě stránku... Měla jsem tam i povídky Gabriela Garcíi Márqueze, když jsem neměla chuť číst román. Poslední věc se jmenovala Historie traktorů na Ukrajině od jedné kyjevské spisovatelky, taková lehčí věc. Všechno jsem ale měla v angličtině, protože jsem vše připravovala ještě z Londýna.

Jak vypadal ten den, kdy jste vylezla na vrchol Mount Everestu?
Napřed jdete do druhého výškového tábora, to je takových 7 900 metrů. Pak do posledního tábora ve výšce osm čtyři, osm tři, záleží, jak má kdo zkalibrovanou GPS. Tam jsme dorazili kolem půl jedné odpoledne. Postavili jsme stan, měli tam jen dva spacáky pro čtyři lidi. Uvařili jsme si čaj, polívku a ohřáli vodu. Kdo mohl, spal. To odpoledne se člověk snaží nabrat síly, oddáchnout si. V devět hodin večer jsme vyráželi. Jde se na noc proto, aby byl člověk už ráno na vrcholu a stihl se včas vrátit. Kolem poledního, kdy se obvykle na Everestu začíná lámat počasí, je dobré být zpátky pod hranicí aspoň osmi tisíc metrů.

Kyslík jste měla jen na samotný výstup. Dusí se tam člověk, je malátný?
Spíš dýchavičný. Jakmile se pohnete, potřebujete se třeba obout, hned si musíte odpočinout. Dýcháte prostě jako lokomotiva.

Potkávala jste cestou na vrchol nějaké jiné ženy?
Chlapi sice převažují, ale ženy tam byly. Ve stejné době jako já lezla na vrchol jedna skvělá Belgičanka. Taky jsem tam potkala jednu raritu - holky z Filipín. Loni Filipínci vypravili dva kluky, kteří vylezli na Everest, letos tam jely tři ženy. Na vrcholek vylezly asi o deset minut později než my. My se ale vraceli klasicky, ony pak nepálskou stranou, v jejich případě šlo o přechod.

Proč jste se rozhodla jít severní cestou, z Tibetu?
Ono to tak vyplynulo. Původně jsme plánovali jižní trasu, ale ta severní je výrazně levnější. Povolení k lezení pro skupinu stojí z jihu asi 50 000 dolarů, ze severu kolem 30 000, takže nebylo o čem přemýšlet. Pro Tashiho to byl navíc první výstup z Tibetu.

Člověk v poslední době skoro získá pocit, že když si to zaplatí, vynesou na Mount Everest každého. O nejvyšší hoře světa se mluví jako o dálnici. Jaký pocit jste z toho měla vy?
Tady nejde o pocity. Bez horolezecké průpravy a dobré kondice se to nedá zvládnout. Na druhou stranu ale zkuste najít v dnešním světě nějaký jiný v uvozovkách Everest, který by ještě nebyl v komerční nabídce. Svět jde strašlivě dopředu a napodobit Hillaryho nejde. Dnešní technické i materiální zázemí nás svým způsobem s tím komerčním světem už pojí, i když nošení abonentů na vrchol je zcela absurdní.

Ale stejně - na vrcholu s vámi bylo asi 30 lidí, to je jedna školní třída…
Jasně. Někomu to může přijít jako hodně, ale nesmí se zapomínat na to, že se tam dlouho čeká na dobré počasí, kdy se vytvoří „okno“ a může se začít stoupat na vrchol. Týmů, které čekají a jsou ready, aklimatizovány, je více. Všichni pak ve stejnou chvíli vyrazí. Jeden den může být na vrcholu relativně narváno, pak ale zase dlouho nic.

Nefunguje na Mount Everestu „Mona Lisa efekt“? Jako že se člověk těší a pak je zklamaný, když něco, o čem má představu, skutečně zažije…
Když jsem tam dorazila, říkala jsem si: Zaplaťpánbu, že nemusím udělat ani krok navíc. Když jsme pak sešli dolů, už to byla úleva, ale žádný euforický pocity nenastaly. Jen takové to - Dobrý, mám to za sebou. Říká se, že posledních pár metrů před vrcholem je naprosto příšerných, řekla bych, že příšerných je posledních pár set metrů. Navíc mi tam byla strašlivá kosa, jakmile jsme se přestali hýbat a začali se fotit. Šerpové mi tam třeli prsty, aby se mi prokrvily. (ukazuje oloupané konečky prstů) Byli jsme tam zhruba půl hodiny, pak jsme hned mastili dolů.

Na webu jste vzpomínala, jak se pod vámi během výstupu probořil sníh. Byly ještě nějaké momenty, kdy jste si říkala, měla jsem já tohle vůbec zapotřebí?
Pobyt na horách je psychicky náročný pro každého. Občas to na vás padne - člověk je ve stanu, je mu zima, navleče na sebe úplně všechno, ale je mu pořád zima. Je utahanej a nemůže spát. To byly chvíle, kdy jsem si říkala - teď bych chtěla ležet v posteli, sníst nějaký dobrý jídlo a dát si sprchu. Ale nic opravdu tragického jsem tam nezažívala.

V tisku jsem četla reakce „nic moc, ale na ženskou slušný“. Co vy na to?
(zasměje se) Jestli je to myšleno v dobrým, tak fajn. Chlapi jsou obecně lépe fyzicky vybavení. (odmlčí se) Tečka.

Půl roku jste denně běhala ráno deset kilometrů, po práci jste chodila do posilovny nebo zase běhat, nosila batohy se zátěží. Myslíte, že fyzicky jste byla připravená dost?
Fyzicky máte určité hranice, za které už to moc nejde. Myslím ale, že při samotném výstupu vám ještě lepší fyzička moc nepomůže - tam hraje roli spousta faktorů, které natrénovat nejde.

Kolik jste zhubla?
Nevím, osm devět kilo.

Dá se popsat, jestli vás ten výstup nějak změnil? Máte třeba vyšší sebevědomí?
Nevím, jestli jsem se změnila, ale rozhodně jsem se víc poznala. Poznáte, co v sobě máte.

A víte, jak dlouho si vydržíte nemýt vlasy.
To taky.

Eva Hlinovská, Lidové noviny