Čtvrtek 25. července 2024, svátek má Jakub
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Hlavní je objevit sebe sama

Česko

Divadelní úterý – Charismatický Japonec, byrokracie vítězí a Michal David baží po tom, co nedostane

Charismatický japonský herec a režisér Yoshi Oida (* 1933) žije od roku 1968 ve Francii, kde spolupracoval s Peterem Brookem. V Praze již uchvátil nastudováním Smrti v Benátkách ve Státní opeře a pozítří má ve Stavovském divadle premiéru Mozartův Idomeneo v jeho režii.

* LN Znáte svět divadla z obou stran – jako herec i jako režisér. Která z těch dvou profesí vás víc uspokojuje?

Divadelnímu řemeslu jsem se začínal učit jako režisér. Když jsem přijel do Paříže, pracoval jsem s Peterem Brookem a pod jeho vlivem a vedením jsem se věnoval herectví. Režírování je náročnější i zajímavější, nesete odpovědnost za všechny. Herectví je jednodušší, můžete si víc užívat jeviště a diváky. Nejlepší je to střídat.

* LN Vaší doménou byla nejprve činohra, postupně jste se propracoval k hudbě a tanci. Jak se utvářel váš vztah k evropské opeře?

Vyrůstal jsem v Japonsku v době druhé světové války, kdy byla evropská hudba nedostupná, byla zakázaná jako nepřátelská. Znal jsem jen tradiční japonskou hudbu. Po skončení války jsem si koupil nahrávku Traviaty a poslouchal ji každý den, miloval jsem ji. Když mi bylo třináct, dostal jsem se k Shakespearovým dramatům a ta mě nasměrovala k činohře. K opeře jsem se dostal až mnohem později: bylo mi pětašedesát, když z festivalu v Aix-en-Provence přišla nabídka, abych režíroval Brittenovu Řeku kolih. Byl to pro mě nejprve šok. Ale uvědomil jsem si, že mohu využít svoji zkušenost s tradičním japonským divadlem, kde se prolíná tanec, zpěv a herectví. Znal jsem tedy základní principy, jak funguje toto propojení, jakkoli evropská hudba i pohyby jsou odlišné.

* LN Žijete dlouhodobě v Evropě. Cítíte se být víc Evropanem, nebo Japoncem? Mohou se vůbec tyto kultury vzájemně pochopit?

Na začátku naší spolupráce po mě chtěl Peter Brook improvizaci, se kterou jsem si nevěděl rady; tradiční japonské divadlo je vysoce formalizované. Používal jsem klasické japonské divadelní techniky, pohyby, gesta, ale Peter mi to zakázal. Tak jsem si řekl, že nezáleží na tom, jestli jsem Japonec, nebo Evropan, ale že jsem člověk, lidská bytost. Snažil jsem se ze svého nitra stvořit sám sebe jako člověka. Tím jsem došel k zjednodušování.

* LN Zdá se vám, že žijeme v příliš komplikovaném světě?

Brook mě jednou vyzval, abych americkým hercům zazpíval japonské lidové písně. Brzy je to přestalo zajímat, z evropského hlediska jsou příliš složité. Já byl příliš „japonský“, oni příliš „evropští“. Když jsem ale začal zpívat jen melodii a doprovázel se tleskáním rukama, všichni ožili. Pochopil jsem, že když se chci dorozumět s lidmi po celém světě, je třeba používat základní věci, kterým rozumějí všichni. Můj umělecký vývoj nespočíval ve výběru toho, jestli budu používat japonské nebo evropské postupy, ale v hledání základu univerzálně srozumitelného lidským bytostem nezávisle na jejich původu a kulturním zázemí. Podobné je to ve výtvarném umění – ti největší umělci se propracovali ke dvěma třem jednoduchým liniím. Nepoznáte, zda je to kresba evropská nebo asijská, navíc je to jedno, protože se dotkne toho podstatného... Takovým vývojem prošel třeba Picasso. Umělecký vývoj nespočívá v přidávání, ale v odstraňování všeho přebytečného. Jen tak se dostanete hlouběji k podstatě lidského bytí. Nemá to nic společného s tím, jestli jsem Japonec nebo jestli jsem studoval japonské tradiční divadlo nebo jestli žiju v Evropě. Jde o to, jaký jsem člověk. Musíte objevit sebe sama, to, co je hluboko uvnitř. Vše ostatní je přebytečné.

* LN V Praze jste se již skvěle uvedl Brittenovou Smrtí v Benátkách. Jak se vám tu pracuje?

Praha je nádherné město, kulturní klenot. Do Evropy, Francie, jsem přišel poprvé v květnu 1968, v době, kdy v Paříži vypukly studentské demonstrace. O pár měsíců později přišly události Pražského jara a já jsem nadšeně vnímal tu energii mladé generace, která chtěla změnu politiky. To mě přimělo přemýšlet o jedinci hledajícím své místo ve společnosti. Teď o čtyřicet let později jsem zvědavý, jak se změnila kultura, lidé a jejich postavení ve společnosti.

* LN Co vás přivedlo k nastudování Idomenea?

Dostal jsem nabídku od Národního divadla. Idomenea jsem zatím nikde nerežíroval, je obtížné ho inscenovat. Hudba je skvělá, ale na scéně se toho mnoho neděje: na rozdíl od Dona Giovanniho, kterého jsem dělal ve Versailles, zde se vše odehrává jako niterný konflikt aktérů hry, svár morálky, vnitřní integrity člověka a společnosti. Zajímá mě ten vnitřní svár. Nechci pro jeho vyjádření využít techniky tradičního japonského divadla, které jsou obtížně přenositelné – ale využil jsem své znalosti japonského divadla nó, které je na rozdíl od dramatického kabuki mnohem niternější.

* LN Některé vaše práce vycházejí z japonské mytologie a učení zenu. Lze Idomeneovo dilema považovat za koán svého druhu ?

K tomu, abyste objevili svou spiritualitu, nepotřebujete nutně duchovní texty. Podstatou evropské i japonské mytologie je člověk a jeho příběh. Ve svém pojetí Idomenea se nesnažím vyjádřit návaznost příběhu na řeckou mytologii, filozofii, tradici, ani nehledám souvislosti s prvky buddhismu: pátrám po tom lidském, co je v Idomeneovi, zaměřuji se na jeho vnitřní bytí. Když v tom někdo pocítí spiritualitu, budu rád, když nic, také dobře. A když to někdo bude brát jen jako operní zábavu, proč ne. Chceme se v inscenaci dostat k podstatě Mozartovy hudby, vyjádřit ji a zprostředkovat lidem.

* LN Mozartovi bylo pětadvacet, když Idomenea zhudebnil. Jak se vyrovnáváte s tím, že takový životní zelenáč, jakkoliv geniální, řeší problémy života a smrti, kterým sotva mohl rozumět?

Když bylo pětadvacet mně, cítil jsem se být mnohem chytřejší, originálnější, zajímavější a také vnímavější. Ale den za dnem jsem méně chytrý a méně vnímavý. Na druhé straně jsem se ale během let naučil technice, získal jsem vědomosti a vytříbil svou dovednost tak, abych dokázal divákům předat sdělení. V pětadvaceti jsem sice byl vnímavější, ale nevěděl bych, jak Mozartovu senzitivitu zprostředkovat publiku. On naopak v těchto letech měl skvělý divadelní a umělecký instinkt, neanalyzoval text, ale dokázal ho vyjádřit. Kdybychom se ho mohli zeptat, proč to komponoval právě takto, asi by nám neuměl odpovědět. V tom je jeho genialita.

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!