* LN Co vás inspirovalo?
Na internetu jsem narazila na cestovku, která tam pořádá zájezdy. Připadalo mi zvláštní, že se někdo rozhodne strávit dovolenou zrovna tam. V té cestovce mi řekli, že už do Severní Koreje odjela první skupina i s několika novináři a že když to dobře dopadne, mohla bych se přidat. Na severokorejském konzulátu v Praze jsem šla vyložit svůj plán natočit film o lidech, kteří tam vyrazí, protože mi bylo jasné, že Koreu jako takovou nemáme šanci vidět a poznat. Řekli mi, že už si tam další české novináře nepřejí, ale že můžu jet jako turistka. Tak jsme začali řešit, jak velká je taková turistická kamera.
* LN Stalo se na cestě něco zásadního, co nebylo možné ve filmu ukázat?
Ano, ale ze stejného důvodu, proč jsem to nedala do filmu, tak to ani nemůžu říkat. Od začátku jsme byli připravovaní na to, že když porušíme daná pravidla, neohrozíme sami sebe, ale naše tamní průvodce. A to i zpětně. Film jako první viděli účastníci zájezdu. Právě kvůli jejich obavám, abychom někoho neohrozili, jsme jednu scénu vystřihli.
* LN Jak se vám pod takovou autocenzurou pracovalo?
Já jsem ji za tak extrémní nepovažovala. Člověk může chtít udělat kontroverzní film, ale zároveň tím může určité lidi urazit nebo jim ublížit. Nikdo neví, jestli jsme někoho v Koreji skutečně mohli ohrozit, ale pro mě je hodnota lidského života vždycky důležitější než „pouhý“ film.
* LN Jedna z podmínek byla, že se nesmí točit z autobusu. Ve filmu z něj ale natáčíte naprosto neskrývaně...
Zkoušeli jsme ale, co si můžeme dovolit – a tohle zrovna šlo. Možných důvodů je několik. Ta první česká skupina se asi zapsala dobře, tak k nám byli benevolentnější. Také hrálo roli, že pocházíme z bývalé „spřátelené země“: měli jsme o něco větší privilegia než třeba skupina švédsko-holandská, se kterou jsme se tam potkávali. A jsem taky přesvědčená, že v Koreji věděli, že natáčet budu.
* LN Za takových podmínek film režírujete jakoby napůl s režimem. Jaké bylo pracovat s takovými omezeními?
Je to trochu legrační. Skutečně jsme vtipkovali, že bychom do titulků měli napsat „hlavní režie Kim Čong-il“, protože zájezd byl opravdu naplánovaný tak, že jsme se od programu nemohli vůbec odchýlit. Ale doufám, že dokážeme poslat divákovi vzkaz, že to, co nám tam ukazovali jako reprezentativní, takové ani zdaleka není a že je to naopak zneklidňující a zavrženíhodné.
* LN Města v KLDR vypadají podobně jako mnohá města u nás před dvaceti lety. Vyvolávalo to ve vás reminiscence na minulý režim?
Hlavní pocit byla strašná tíseň a zároveň nepatřičnost: co tam vlastně děláme a „očumujeme“ to tam jako na nějaké exkurzi. Ty reminiscence byly silné: v architektuře, ve vědomí kolektivní zodpovědnosti, v pocitu neustálého ohrožení... Spousta z nás si to ale svým způsobem užívala – hlavně pocit, že v tom režimu jsme jen na týden, a doma ho máme za sebou. Je taky důležité říct, že to, čím jsme si prošli u nás v 50. letech, je jen slabý odvar toho, v čem Korejci žijí doteď.
* LN Jak jste vnímala okolní účastníky zájezdu? Bodrost některých z nich je chvílemi až nesnesitelná...
Oni měli různé přístupy. Francouz Amaury s manželkou situaci vnímali velice vážně a emotivně, zatímco tihle bodří Moraváci to brali jako legraci. Ale to neznamená, že to na ně nezapůsobilo! Zlehčování byla typická česká obranná reakce.
* LN Jak se k filmu staví korejská ambasáda teď?
Nevím. Po návratu jsem tam šla na pohovor. Ptali se mě, jak se mi v KLDR líbilo, kde jsme byli, co jsme viděli – a tím to skončilo. Až včera mi volali, že tam mám ve středu přijít a přinést film. Cha! Ale nemůžu říct, že by se ke mně chovali špatně.
* LN Levicový extremismus jste sledovala už ve svém předchozím filmu Kupředu levá, kupředu pravá. Je to náhoda?
Asi ne. Totalitní systémy a jejich vliv na každodenní život člověka mě zajímají. Jeden z motivů Vítejte v KLDR! je právě to, jakým způsobem Češi se svou totalitní minulostí na Severní Koreu reagují. Kdybych sledovala Švédy nebo Francouze, reagovali by jinak.
