Každý, kdo píše do novin pravidelné sloupky nebo fejetony, se dříve či později dostane do stresující situace: uzávěrka se blíží a žádné silné téma na obzoru. Zkušený sloupkař ovšem nepanikaří. Opakuje si bonmot Karla Krause „Žurnalista se inspiruje termínem. Když má čas, píše hůř.“ Lelkuje, otvírá náhodně vybrané knihy z knihovny, surfuje po internetu. Však ono se něco objeví!
Nakonec může vždy použít osvědčený trik: psát o sobě. Vzpomeňte si, kolikrát jste jen četli, koho potkal mistr českých fejetonistů ve Veletržní ulici? Nebo co zažil jeden z jeho učedníků s dětmi ve školce? Či co napadá dalšího při opravě panského sídla v Miličíně? Psát o sobě je tak snadné a tak uspokojující! Stačí najít správný poměr mezi pikanteriemi, duchaplnostmi a vtípky, dobře promíchat, a zákazníci budou chtít brzy další rundu.
Takže začněme tou pikanterií. Mám malou úchylku. Sbírám komunistické brožurky ze 40. a 50. let. Tato vášeň je dnes obtížně ukojitelná. Většina propagandistických a ideologických brožur sice vycházela v desetitisícových nákladech, ale málokdo viděl nějaký smysl v jejich uchování. V antikvariátu na ně narazíte zřídka, protože antikváři nepředpokládají, že by si je někdo koupil, takže je ani nevykupují (čest výjimkám jako liberecký Frič, který na „rudý koutek“ vyhradil aspoň jednu polici). Nás sběratelů je také zatím málo na to, abychom zakládali kluby, kde bychom si mohli své poklady vyměňovat. Největší zdroj představují veřejné knihovny, které tyto brožury houfně vyřazují z fondů. Kdo by to dnes četl, že?
Nečíst to je ovšem velká chyba. Dopouštějí se jí bohužel i profesionálové. Dodnes nebyla napsána žádná studie, která by tuto literaturu, tak typický produkt určité doby, analyzovala a interpretovala. A z těch svérázných textů lze často vyčíst mnoho zajímavého.
Tak třeba tento týden jsem objevil brožurku ministerstva zemědělství z roku 1949 Mandelinka bramborová a ochranná opatření proti ní. Jestlipak tušíte, kdy byli čeští školáci poprvé vysláni do polí potírat „amerického brouka“? Stalo se to již v roce 1939. „Hledacích dnů se zúčastnilo na 39 000 českých dětí a výsledek byl negativní. Do akce nebyly z opatrnosti pojaty děti německé národnosti,“ stojí v brožuře. Hleďme, hleďme, ani mobilizace proti mandelince nebyla tak úplně komunistický vynález.
Brožura ministerstva zemědělství je celkem věcná a kupodivu v ní nenajdeme ani slovo o tom, že by mandelinku úmyslně šířili američtí imperialisté. Hrozivý půvab většiny textů vydávaných touto formou spočívá naopak právě v nevěcnosti, ideologicky pokřiveném popisu reality. Analýza užívaných jazykových prostředků by určitě odhalila mnohé o tom, jak tehdejší komunisté uvažovali. Některé jejich výtvory jsou dnes možná děsuplnější než v době, v níž vznikly, protože dnes víme přesně, co se za nimi skrývalo. Psal-li například Ladislav Kopřiva na podzim 1948 v brožuře Bojovníci za svobodu po boku lidu na cestě k socialismu, že „společně a rázně odstraníme ze svého pracovního společenství rozvratníky, záškodníky a šmelináře“; „musíme se jich zbavovat důsledně a bez slitování“, pak mnozí čtenáři asi netušili, co tím tento budoucí ministr národní bezpečnosti přesně myslí.
Máte-li podobné brožurky, nevyhazujte je. Jednou budou mít možná větší cenu než Nezvalovy sbírky s ilustracemi Toyen. A nechcete-li čekat a potřebujete vyklidit půdu po babičce svazačce, víte, komu je poslat.
Jestlipak tušíte, kdy byli čeští školáci poprvé vysláni do polí potírat „amerického brouka“? Stalo se to již v roce 1939.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
