Silný vítr a sněžení, tedy pro tvorbu lavin ideální počasí, sužuje jeho revír už čtrnáct dní. Jak na svazích sněhu přibývá, rostou i stupně lavinového nebezpečí. „Nyní je vyhlášená čtyřka. Pětku bychom dali, kdyby laviny začaly ohrožovat i zdejší domy, což nepamatuju,“ říká Cingr v útulném prostředí restaurace na Luční boudě.
I když podle něj nejsou Krkonoše žádnou obávanou lavinovou oblastí, lavinových neštěstí tu stále přibývá. Za poslední dva roky už záchranáři napočítali sedm zasypaných lidí. Tři z nich pod smrtící bílou peřinou zemřeli. Důvody narůstajícího počtu obětí hor jsou nasnadě. „V Krkonoších přibývá skialpinistů a freeriderů, kteří vyhledávají svahy bez lidí. Právě na takových místech ale padají laviny. Nejrizikovější místa - takzvané lavinové dráhy - jsou vyznačené i v mapě. Lidi to tam ale přesto táhne. Požitek z lyžování bez davů a v krásném místě u nich zvítězí,“ dodává Cingr. Zakazovat lidem vstup na taková místa nemá podle zkušeného horala smysl. Horská služba by stejně celé Krkonoše neuhlídala. „Snažíme se tak aspoň lidem říkat, co je v těch místech může potkat,“ upozorňuje Cingr.
„Sníh na čtyři prsty“ Horská služba však nedohlíží jen na turisty, zkoumá i samotný sníh. Pomocí lavinových zkoušek zjišťuje, jak jsou jednotlivé sněhové vrstvy stabilní.
Jedním z míst, kde takové měření probíhá, je Luční bouda. „Tak můžeme,“ řekne Cingr a společně s dalšími svými kolegy vychází do mrazivého větru před boudu. Asi dvacet metrů od ní, poblíž meteorologické stanice, už dva muži z horské služby hloubí lopatami jámu ve sněhu. Dělají takzvaný sněhový profil. Sněhem se prokopávají až na zem, jednu stranu začistí a ve stěně pak rozpoznávají jednotlivé vrstvy sněhu. Okolo prohlubující se jámy dovádějí dva lavinoví psi, kteří hrabou své vlastní díry hned vedle. Dnes mají „volno“.
Oba muži se ve sněhovém zákopu stále více ztrácí. „Hotovo, už jsme na trávě,“ oznámí jeden z nich a zahodí lopatu. Měření může začít. „Zjišťujeme druh sněhu, jeho tvrdost, vlhkost a teplotu,“ vysvětluje Cingr. Muž ve výkopu, Viktor Kořízek, přikládá k zarovnané stěně výkopu ocelovou výsuvnou tyč a na měřítku čte: metr čtyřicet čtyři.
Pak bere do rukou lupu, pod kterou zkoumá strukturu sněhu. „Okrouhlozrnitý, navlhlý, do dvou milimetrů a na čtyři prsty,“ zazní z výkopu nesrozumitelná věta. Pro Cingra je to ale detailní popis jedné ze sněhových vrstev. Okrouhlozrnitá je struktura sněhu, který je zároveň navlhlý a poměrně měkký. Dá se do něj udělat díra čtyřmi prsty. Tvrdší zledovatělé vrstvy jdou propíchnout jen tužkou či nožem. Měřiči hledají ve sněhovém profilu hlavně nebezpečné rozdíly tvrdostí jednotlivých vrstev. „Když je jedna vrstva měkká, a ta pod ní naopak velmi tvrdá, je to nebezpečné,“ vysvětluje Cingr. A jaký je výsledek pátečního podrobného zkoumání sněhu u Luční boudy? „Pro nadcházející víkend nám zůstane čtyřka,“ zhodnotil Cingr.
