Podobně jako prestižní, obvykle už v prosinci vyprodaný festival All Tomorrow’s Parties (ATP), který se konal před dvěma týdny v britském Minehead, pokračuje španělská Primavera Sound v trendu představování špiček nezávislé hudební scény. V programu (osmého ročníku) bychom marně hledali mainstreamové hvězdy: letošními headlinery byli Portishead, Cat Power, Public Enemy, Explosions in the Sky, Shellac, Dinosaur Jr, Mission of Burma, Young Marble Giants nebo Devo. Dohromady se ve třech dnech a na šesti pódiích představila více než stovka mezinárodních interpretů a bavila několik tisíc fanoušků.
Ticho v. peklo První den přálo i počasí, takže přístavní scenérie vytvořily luxusní atmosféru; navíc tři venkovní pódia byla vystavěna jako amfiteátry -tedy nehrozilo, že by někdo na své oblíbence nedohlédl.
Čtvrtek přinesl několik slibných vystoupení. Kromě vydařených setů menších kapel (Enon s novým, výborným bubeníkem, divoké Health, roztančené nováčky Vampire Weekend a kytarovo-elektronickou smršť Midnight Juggernauts o půl páté ráno) zářili především hiphopoví veteráni Public Enemy, již speciálně pro Primaveru připravili set postavený kompletně na dvacet let staré legendární desce It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back. Energií nabitý kolektiv dokázal, že skladby Bring the Noise nebo Don’t Believe the Hype jsou nesmrtelné zcela zaslouženě.
Nejočekávanějším koncertem byli Portishead, kteří se po deseti letech vrátili s novou deskou Third. Jejich úsporná, velmi chladná a tichá show byla zčásti bořena peklem, které na vzdáleném pódiu rozpoutávala japonská čtveřice Boris. Dobrým způsobem, jak zvládnout situaci, bylo odejít na asijské řezníky a Portishead si vychutnat v komorní atmosféře zastřešeného a kapacitně omezeného divadla Auditori, kde hráli den poté.
Poslední významný úder noci přišel od „otců zakladatelů“ instrumentálního rocku, Explosion in the Sky z Texasu. Díky hispánskému původu jednoho z členů a jeho plynné španělštině si publikum získali okamžitě na svou stranu.
V pátek se rvali mladí rozhněvaní muži (skvělí Pissed Jeans, The Go! Team, Why? nebo Holy Fuck) s klasiky scény a dlouho to vypadalo nerozhodně. Bob Mould s kapelou předvedli svůj „rokenrolový úhel pohledu“ a šlo jim to výtečně; strhující show „pro pamětníky“ předvedla trojice Sebadoh, Polvo zase dokázali, že i po deseti letech pauzy mají co říct - mnohem víc než některé současné kapely -a dvojice Om zahrála hypnotizující set, kde basový aparát vazbil tak mocně, že nebylo možné zaostřit na obličeje muzikantů.
Všechny chlapy, ať se snažili jak chtěli, posadila na zadek jediná slečna. Hezká, moc milá, trochu drzá, ale hlavně fantastická zpěvačka Cat Power. „We love you, Chan!!!,“ ozývalo se z každého místa publika a kupodivu to nebylo jen z úst mužské části publika. Předvedla sebevědomý výkon a spoustu roztomilých grimas, což publikum většinou kvitovalo. Pokud ne, mohli se jít „uklidnit“ jenom o pár metrů dál na zdivočelou elektroniku Fuck Buttons, kteří po celou dobu působili jako utečenci z psychiatrické léčebny. Ozbrojení a nebezpeční.
Vždycky kam jít V sobotu v podvečer překvapili výborným setem klidnější Okkervil River, slávu (znovu) oprášili Dinosaur Jr, další veteráni Mission of Burma a experimentátoři Kinski, jejichž baskytaristka zrovna slavila narozeniny.
Ovšem králem dne i celého festivalu byla na (souvisle kvalitním) pódiu ATP chicagská trojice Shellac. Každý fanoušek by odpřisáhl, že jejich koncert na začátku května v Praze byl to nejlepší, co kdy viděl, ale tady se ještě o pořádný kus překonali. Snad za to mohla atmosféra, snad skladba Prayer to God, kterou v „zásadních“ momentech zpívalo několik tisíc lidí...
A i když po nich nastoupili Les Savy Fav se svým šíleným frontmanem, jemuž klečelo u kolenou (doslova!) obrovské množství lidí, „odsekávanou“ kytarovou estetiku, vtip a nadhled a náladu koncertu Shellac nepřekonali.
Festival ještě zdaleka nekončil -velká výhoda tak kvalitního programu byla ta, že vždycky bylo co vidět, vždycky bylo kam jít. Je přetěžké (s ohledem na místo a snahu neopakovat superlativy) pochválit každou kapelu Primavery, která by si ji zasloužila, protože se zdálo, že všichni ze sebe vydávají to nejlepší. Což je jen hloupé klišé, které se skutečnému zhodnocení všech tří dní nemůže ani vzdáleně přiblížit. Tedy proč nepřihodit další: Tohle se jednoduše musí zažít.
