Režiséra a herce Víta Olmera dnes automobily zrovna neberou, ale nebylo tomu tak vždy. „Můj vztah k nim je teď už nulový. Ale jako mladý herec za totality jsem po autu strašlivě toužil a za týdenní diety z filmového festivalu v Mnichově jsem si koupil starý Fiat 500, což se ovšem nesmělo, takže mě s ním nepustili do vlasti a já šel z Rozvadova pěšky na vlak. Pak jsem šťastně získal poukaz na šedého trabanta. S tím se tenkrát daly balit krásné holky,“ vypráví Vít Olmer.
Dnes už ale trabanta nemá. Bakelit vyměnil za plech. „Mám modrého Peugeota 107, stáří čtyři roky, ale nevím to přesně, musím se ho zeptat.“ Olmer jej zvolil právě pro jeho drobnost. „Je to malé, šikovné a docela svižné autíčko pro Prahu. Nechápu, proč každé třetí auto v tomhle městě je obrovský džíp - to jinde nevidíte. Pravděpodobně si Češi léčí lokajský mindrák nebo, jak se o tom mluví v jednom Tarantinově filmu, panuje zde komplex z malých pinďourů. V tom případě musíme mít světový primát.“ Je však jedna věc, kterou má na svém autě rád: „Prokrista, copak může mít člověk rád hromádku plechu? No, ale budiž, líbí se mi jeho typové označení Smile - když se na něj podíváte zepředu, opravdu se usmívá.“
Vít Olmer nepatří k těm, kteří by snili o autě, jež by si hýčkali jako klenot. Sní o jiných, nemateriálních věcech. „Já mám úplně jiné sny - například že většina z vedení České televize dostane prasečí chřipku - smrtelnou... Tohle je ale o autech, že? No tak tedy: líbí se mi Alfa Romeo MiTo. To je umělecký kousek. Možná, že si ho z příštího důchodu půjdu koupit,“ dodává s úsměvem.
