Součástí tohoto projektu se stala také výstava současné české grafiky, kde jsou zastoupeny osobnosti různých generací a zaměření. Výběr je pochopitelně dán členstvím ve spolku Hollar, který slaví v letošním roce devadesát let trvání. Ten má dlouhou tradici ve vystavování české grafiky nejen u nás, ale i v zahraničí. Už za první republiky se snažil o to, aby se naši umělci pod jeho hlavičkou představili v mnoha zemích Evropy. Spolek byl obnoven v souvislosti se změnou politického režimu v roce 1989 (po celé normalizační období byl zrušen) a začal znovu pravidelně organizovat výstavy ve znovu získané a zrekonstruované síni. Vydal několik publikací o české grafice, které vždy souvisely s reprezentativními výstavami.
Také na současné přehlídce se najde řada kvalitních grafických listů od nejznámějších i od mladších, nebo dokonce začínajících umělců. Setkáme se tu i s autory, kteří obdrželi četná mezinárodní ocenění. K těm patří Jiří Anderle, někdejší laureát slavného lublaňského mezinárodního bienále grafik. Ze starší generace zaujme Zdena Kabátová Táborská, která celý život vytváří křehké imaginativní hlubotisky, působící stejně nostalgicky, jako kdysi Kamil Lhoták se svým romantickým pohledem na svět. Úplně jinak působí zajímavé linořezy Věry Kotasové, která s mimořádným citem pracuje se symboly. Její listy mají zvláštní atmosféru, každý si může představovat příběhy, které se za nimi skrývají. Zcela jinak užívá symboly Miloš Ševčík, vytvářející výrazově silné lepty a suché jehly už od šedesátých let. Prostřednictvím sugestivních symbolů se vyjadřuje i Jiří Kornatovský, který rozhodně patří k nejoriginálnějším grafikům současnosti. Se znaky pracuje také Aleš Lamr, který v poslední době proměnil svůj projev a dosahuje zajímavých efektů. Poezií převedenou do výtvarné podoby se stávají působivé suché jehly Emanuela Ranného. Zvláštní atmosféry dosahuje ve svých zobrazeních prázdných prostorů mladý grafik Ján Lastomírský. Stejně magicky ovšem působí starší linoryty Jindřicha Růžičky. Zcela jinou linii představuje Jan Kubíček, klasik českého experimentálního umění, který již od šedesátých let směřuje ke kompozicím oproštěným od všech podružných detailů. Do této kategorie patří také Lubomír Přibyl, jehož konzistentně rozvíjená tvorba je stále víc ceněná. Květa Pacovská také směřuje ke stále výraznějšímu zjednodušení, ať už ve svých obrazech a objektech nebo v kresbách a grafických listech. K důležitým představitelům českého experimentálního umění patří Eduard Ovčáček, který v posledních desetiletích využívá stále důsledněji možnosti počítačových programů. Jaroslava Severová rozvíjí svůj projev s přísnou logikou a v současnosti rovněž využívá možnosti nejnovějších médií. Mezi ty, kteří se neustále snaží hledat nové cesty, patří i Dana Puchnarová. K zajímavým mladším experimentátorům se řadí Jan Vičar.
Na výstavě jsou také listy umělců, kteří s ironií reagují na vztahy ve společnosti (Michael Rittstein) nebo vyjadřují rozporuplnost současného vývoje (Jiří Sozanský). Půvabné jsou technicky nesmírně náročné mezzotinty Dalibora Smutného. Často vznikají poměrně dlouho, ale pak se značnou citlivostí vyjadřují osobitý pohled na přírodu. Křehce působí listy Hany Storchové, která se inspiruje krajinnými motivy. Kouzlo přírody i všedních věcí trvale poutá grafičky Marii Blabolilovou nebo Šárku Trčkovou.
Výstava tedy představuje řadu zajímavých autorů, kteří ve vývoji českého umění něco znamenají. Na druhou stranu by jí prospělo, kdyby se omezil počet vystavujících a vynechali se ti, kteří směřují k pouhému dekorativismu nebo které technická virtuozita svádí k planým hrám (Olga Vychodilová). Některé listy zase působí poněkud bezradně (například pocta Hollarovi od Karla Zemana). Jsou tu i další, jejichž tvorba sotva vybočí z průměru (Antonín Odehnal, Raimund Ondráček, Romana Králová aj.)
Každopádně však jde o kvalitní výstavní projekt, který doprovází výpravná publikace, v níž je kromě dvou uvedených okruhů zmapovaná také umělecká grafika spojená s knihou.
