Na chystaný nedělní hon se domlouvám s Ánem. Bohatým Číňanem usazeným v Indonésii, který má ve městě obchod s elektrospotřebiči. Ráno, ještě před rozedněním, si sedám na korbu jeho nákladní toyoty, vmáčknutý mezi klece se psy.
Po krkolomné cestě džunglí přijíždíme na domluvené místo. Án mě představuje bohaté smetánce v bílých košilích. Působí uprostřed džungle trochu jako zjevení. Na špinavou práci hluboko v pralese si platí psovody, a tak nemusejí mít o čistotu svých košil strach. Přišli se sem hlavně pobavit. A samotný lov je zajímá jen tehdy, jestli zrovna jejich pitbul bude tím prvním, kdo se do divočáka zakousne.
Lovci spolu se psy míří stezkou vedoucí do hustého pralesa. Chystá se rojnice, která po vrstevnici obtočí kopec. Seznamuji se s Daftarem, postarším šlachovitým lovcem, který přijel na motorce.
V dálce průzkumní sumaterští a jávští psi štěkají na znamení, že vystopovali první prase. Daftar se rozbíhá do hustého podrostu, a než se naděju, zmizí mi z očí. Původní idea, že se ho budu držet zuby nehty, tak bere hned na úvod za své. Běžím za ním dolů z kopce a prodírám se neprostupným houštím. Ostnatá chapadla trnité palmy se mi zarývají do kůže. Když nakonec po kluzkém bahně sjedu do potůčku, který nebyl přes houštinu vidět, rezignovaně to vzdávám. Vedro, vlhko a malaričtí komáři ukrytí ve stínu si mě podávají jeden druhému.
Kolem mě se prohnala suita bílých fleků. Vypuštění pitbulteriéři vyrazili splnit svůj úkol. Zůstávám osamocený spolu s ostatními psovody, kteří mají potřebu mě do tajností lovu neustále zasvěcovat. „Musíme zůstat tam, kde psa vypustíme, aby věděl, kam se má vrátit. Jinak by se mohl ztratit. Spolu s námi loví v okolních kopcích ještě další skupiny lovců, a psi se tak můžou velice snadno pomíchat. Vždycky se ale po své pachové stopě dokážou vrátit zpátky, proto stojíme na místě a čekáme. Když pak psi prase v džungli zabijí, poslouží jim jako potrava a odměna za vynaložený souboj. Pro nás pro muslimy je vepřové maso haram – nečisté a úplně bezcenné –, a tak je necháváme dělat, co se jim zlíbí. O zbytek se tak jako tak postarají ostatní divoká zvířata a za pár dní bys z mršiny nenašel ani kost.“
Na dohled lesního palouku se mihlo divoké prase pronásledované smečkou psů. Pitbulteriér jménem Pito (identifikoval jsem ho podle vytetovaného nápisu) se zakousl praseti přímo do rypáku a povalil jej na zem. Ostatní psi na něj naskákali jako kobylky, a sotva jsem k nim těch asi sto metrů doběhl, bylo prase mrtvé a psi trhali maso z ještě teplého těla. U kořisti okamžitě zavládla tvrdá hierarchie smečky. Ti nejsilnější jávští nebo sumaterští psi, kteří se oproti pitbulům, kteří oběť skolí, používají na stopování, jedí první, ostatní čekají, co na ně zbude. Zakouslí pitbulové dál pevně drží, přestože je prase již dávno mrtvé. Zrychleně oddechují a s mordou plnou prasečí krve vrčí na slabší psy.
Divadlo smrti uprostřed divočiny.
Odpoledne leží na pomyslném výřadu celkem pět skolených prasat. Byl to úspěšný lov. Dva ze psů bohužel útok prasete nepřežili a čtyři další jsou lehce poranění. Mezi nimi i Ánův pitbulteriér. „Neboj se, já si ho zase pěkně vykurýruju,“ komentuje to Án, když vidí můj starostlivý výraz, „naše čínská medicína dokáže zázraky. Funguje totiž stejně dobře na lidi jako na psy. Chodím lovit přes patnáct let a několik psů už mi takhle zemřelo. Ale ti měli mnohem horší zranění. Dnešní lov za těch pár šrámů určitě stál. Každý lov za to stojí.“
Oči mu svítí nadšením.
