Na vulkány z Karibiku ukazuje první jasnější důkaz ve vyšetřování případu masového vymírání živočichů v období křídy.
Přibližně před před 93 miliony let prožil mořský život na Zemi katastrofu srovnatelnou s koncem dinosaurů. Ale zatímco v kauze veleještěrů je hlavní podezřelý veřejně známý, události na konci křídy jsou i pro vědce poněkud spletitější.
Vymírání mořského života před 93 miliony let bylo bezprostředně důsledkem náhlého poklesu hladiny kyslíku ve vodě. Dno moří pokryly mohutné vrstvy mrtvých organismů, které dnes z části spalujeme v našich autech či generátorech. Došlo také ke změně klimatu. Průměrné teploty tehdy dosahovaly téměř dvojnásobku dnešních a v oblasti severního pólu nebyl žádný led. Po vymírání došlo k náhlému, byť krátkému ochlazení planety.
Sama příčina vymírání byla ovšem velmi žhavá, tvrdí studie uveřejněná ve včerejším čísle časopisu Nature. Steve Turgeon and Robert Creaser z univerzity v Albertě tvrdí, že celá událost začala mohutnou sopečnou explozí na mořském dně v oblasti Karibiku.
Oba vědci nejsou první, kdo na karibskou oblast ukázal prstem, tvrdí ovšem, že se jim podařilo získat dobrý důkaz v podobě rozboru množství dvou izotopů osmia (187 a 188) v příslušných geologických vrstvách. Jejich poměr v zemském plášti a jádru se liší, a tak se podle jejich výskytu dá usuzovat na průběh vulkanické činnosti.
Aby se přesvědčili, že šlo o globální události, zkoumali Turgeon a Creaser vzorky ze dvou v křídě velmi vzdálených oblastí (dnes Itálie a Jižní Amerika.) Na obou místech se projevil náhlý propad v poměru množství osmia 187 vůči izotopu 188. Podle autorů studie to znamená, že se do moře dostalo značné množství magmatu ze zemského jádra s větším obsahem těžkého izotopu. Odhadují, že nárůst ukazuje na vzestup zemské sopečné činnosti o tři až pět tisíc procent.
Jedinou dostatečně významnou sopečnou oblastí, která mohla v geologicky krátké době (stovky tisíc let) vyplivnout takové množství magmatu, jak naznačuje izotopová analýza, dnes leží v oblasti Karibiku.
A co vražedná zbraň?
Ale to neznamená, že by obžaloba měla vyhráno. Analýza ukazuje na podezřelou souvislost, ale nevysvětluje, jak sopečná činnost vymírání vlastně spustila.
Tady už se dostávají ke slovu spíše hypotézy než hmatatelné důkazy. Vědci uvažují o dvou nejpravděpodobnějších hypotézách, jakým způsobem mohla sopečná činnost spustit vymírání. Obě hypotézy se nemusí vzájemně vylučovat.
Podle první z nich sopečně erupce „přihnojily oceán“ podobným způsobem – jen ve větším měřítku, jak se o tom debatovalo v posledních letech. Do vody se z magmatu dostalo velké množství minerálů (dnes se uvažovalo třeba o železu), což vedlo k přemnožení drobných mořských organismů, jako jsou řasy. Když odumřely, rozklad jejich těl spotřeboval velkou většinu kyslíku ve vodě.
Druhou možností je, že se po erupci zvýšilo množství skleníkových plynů. To zvýšilo teplotu planety, až došlo k zastavení cirkulace mořské vody, a tím obnovování koncentrace kyslíku.
A konečně přináší studie i další znepokojivou otázku: jaký byl rozsah vulkanické činnosti v oblasti Karibiku? Podle Turgeona tady musel dojít „téměř najednou“ k erupcím na milionech čtverečních kilometrů.
Obrázek
Koloběh smrti v přírodě
Vymírání mořského života spustily podle všeho sopečné erupce v karibské oblasti. Otázkou ovšem je, jak celý mechanismus fungoval. Schéma představuje dvě nejrozšířenější hypotézy.
1 Zvýšení hladiny živin v oceánech (zelené šipky) V tomto případě došlo k uvolnění většího množství živin, které vedly k přemnožení planktonu. Rozklad mrtvých těl těchto drobných organismů pak vyvolal nedostatek kyslíku ve vodě (anoxii).
2 Zvýšení hladiny skleníkových plynů (modré šipky). Možné je i to, že se při erupcích uvolnilo velké množství CO2, a tím došlo k oteplení planety a k následnému zastavení mořské cirkulace.
