Rozhovory, jež dotyční pánové vedli před čtyřiceti lety, i po té dlouhé době znějí moderně, jiskřivě a současně. Na komplet tří CD Hovory H vybral editor a producent Jiří Tušl to nejlepší z televizních pořadů a Supraphon ho vydal k nedožitým Horníčkovým devadesátinám.
Koncem šedesátých let a ještě na přelomu let sedmdesátých se v Československé televizi mohlo ledacos. Jedině díky všeobecnému uvolnění mohl vzniknout a pokračovat na tehdejší poměry poměrně dlouho seriál chytrých Hovorů H, populární talk show Miroslava Horníčka. Sám inteligentní, pohotový a vtipný herec a autor si k pravidelným povídáním zval podobně inteligentní, pohotové a vtipné partnery.
S publikem, které se nepokrytě bavilo, a s nezbytnou sklenkou červeného probral ve svých Hovorech H spoustu tehdy důležitých témat, nadčasových i aktuálních, rezonujících, ne však křečovitě „aktualizačních“. Vzpomínky z divadelního zákulisí vyprávěl šťavnatě a s chutí. Třeba jak Václav Vydra coby Zikmund na jevišti po sázce s Werichem osvobodil na kostnickém koncilu Husa nebo jak Miloš Kopecký v roli starého Choda Hrubého v Psohlavcích na konci soudu klekl a odprosil; nenáviděl tu roli, a tak ho potom přeobsadili do Lomikara. Vypráví také například o tom, jak si na pana Marvana v Národním předem připravil brept a on ho pak škrtil nebo jak nezpíval v Prodané nevěstě a mnohé další historky.
Jeho vyprávění o Janu Werichovi nebo Jiřím Sovákovi je kolegiálně nezištně přívětivé a pozdější rozhovory s oběma pány, jež následují, podle očekávání vtipné. Sovák uvádí Horníčkovy vývody na pravou míru (jak ne-pojišťoval, jak vojákoval) a leccos na sebe taky poví.
Leckteré z hovorů soustředěných na trojalbu jsou notoricky známé, přesto stále k popukání - třeba dokonalá Lekce z dadštiny nebo nepřekonatelná čtvrthodinka, dokládající, jak Horníček s Lasicou a Satinským objevují podobnosti a odlišnosti slovensko-české... Některé rozhovory jsou však méně „provařené“. Například poněkud roztržitý dialog s Janem Werichem o televizi a o lecčem jiném se celkem pochopitelně příliš často v minulosti neuváděl („vetřel jsem se, aby lidi věděli, že jsem...“). Také minirozhovor s Josefem Škvoreckým na téma Kdo dá přednost knížce před srnčím na smetaně patří k méně frekventovaným. V celém kompletu je to však důležitý kámen do Horníčkovy podnětné mozaiky.
