Pohled na spokojené houbaře s košíky plnými hřibů mě minulý týden vyhnal do lesů. „Rostou!“ psala svorně domácí periodika. A měla pravdu. Dále se psalo, že houbaření je česká specialita, jiné národy prý na houby nechodí. To už ovšem pravda není. Jistě nám nelze upřít, že jsme národ rozených houbařů, byli jsme na houbách, ještě než jsme přišli na svět. Ale tradičně houbaří také třeba Poláci, Slováci, a i když se přesuneme dál, na Apeninský poloostrov, najdeme tam houbařů plný les. Vždyť mnohé z italských regionálních kuchyní mají tradiční pokrmy z hub. Je pravda, že v minulosti tam sbírání hub patřilo k praktickému povyražení chudých lidí, ale v devadesátých letech minulého století vypukl v Itálii houbařský boom. Ještě v roce 1991 jsem ohromila své přátele na pikniku v kalábrijském národním parku Aspromonte, když jsem se vynořila z houští s náručí hub, neboť oni je kupovali na trhu (a pěkně draze), ale o pár let později už z nich byli houbaři. V italštině se výraz houbař – fungaiolo – objevil poměrně nedávno, v mém nejnovějším výkladovém slovníku z roku 2004 ještě není, dávalo se přednost perifrázi hledač nebo sběrač hub.
Nejslavnější italská fungaia (houbařské naleziště) leží nedaleko Parmy a proslavila se ochrannou známkou Fungo di Borgotaro I. G. P., vztahující se na čtyři druhy hřibů (boletus edulis/smrkový, aestivalis/dubový, pinophilus/borový a aereus/bronzový), které rostou kolem městečka Borgo Val di Taro. A houbaření je v těchto končinách skutečně masovou zábavou. Italové jsou však na rozdíl od Čechů dobře organizovaní, sběr hub se tu řídí přísnými směrnicemi. Zaprvé musíte mít houbařskou průkazku (denní, pololetní, celoroční), jejíž cena přibližně odpovídá členství v českém fitcentru. Nasbírat si můžete maximálně 3 kg hub na osobu. Sbírá se v určených dnech: úterý, čtvrtek, sobota, neděle, od slunce východu do slunce západu. Nesmíte sbírat houbičky s průměrem kloboučku menším než 2 cm, u hřibů dokonce 3 cm. Porušení pravidel se trestá peněžitou pokutou či odebráním houbařenky. Není divu, že Italové si hub nesmírně považují, mají sice rčení odpovídající našemu „rostou jak houby po dešti“, ale rozhodně by si nedovolili použít houby k vyjádření mizerné kvality, či dokonce coby synonyma pro nic, zatímco čeština si v podobných obratech libuje: houby ví, houby tomu rozumí, stojí to za houby, je to na houby, houby! houbelec! houby s voctem (občas i nakyselo). Myslím, že je načase pohrdlivý vztah k houbám přehodnotit. Naše posměšné „houby dostaneš“ zní skutečně hulvátsky, když si uvědomíme, že Italové pro houby klidně položí i život.
Vzhledem k tragickým událostem (skoro dvě desítky mrtvých a jeden pohřešovaný během deseti dní) letošní italské houbařské sezony (referoval o tom i český tisk) by se ale mohlo ujmout rčení zcela nové: „padali (případně hynuli) jako italští houbaři“. Možná by se dalo uvažovat i o aktualizaci: „dobrý houbař pro hříbek i ze srázu skočí“, neboť co s dnes s pírkem, v prachových poduškách už přece nikdo nelehá.
Možná si říkáte, že k houbařskému masakru nepřistupuju dost pietně, jenže takoví jsou Češi, schází nám smysl pro tragédii. I u nás se tuhle na Plzeňsku pátralo po houbařích a „po čtyřech hodinách policisté muže našli sedět u piva v Kralovicích v restauraci U Prusíků“.
***
Myslím, že je načase pohrdlivý vztah k houbám přehodnotit. Naše posměšné „houby dostaneš“ zní skutečně hulvátsky.
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
