Když při třicetileté válce táhly střední Evropou zdivočelé vyhladovělé armády a rabovaly poslední zbytky potravin, co se u zuboženého obyvatelstva daly ještě vybrat, byly houby jedinou záchranou, jak neumřít hlady. Pan Jaroslav Malý rozvádí úvahu, že pravděpodobně z tohoto období pochází tradice houbaření v oblasti Česka, Slovenska, Polska, Haliče a západní Ukrajiny. Nikde jinde na světě není totiž sběr hub tak oblíbenou činností. V západní Evropě jsou za houby považovány pouze žampiony nebo lanýže, jiné druhy prakticky nejsou hodné pozornosti.
Že má sběr hub v sobě něco magického, dokládá i příběh pana Malého, jenž mu asi tak před jedenácti lety změnil do té doby běžný život příslušníka generace Husákových dětí. Iniciační událostí této změny byl nález vzácného hřiba kaštanového a následná anabáze za určením této houby až za legendárním Miroslavem Smotlachou do České mykologické společnosti, jejímž členem se pan Malý rovnou stal. O dva roky později začal houby fotografovat, aby se po osmi letech, na prahu čtyřicítky, stal uznávaným odborníkem na zobrazování hub. Že to není vůbec jednoduchá disciplína, dokládá i množství dosud vydaných atlasů hub s vyobrazeními velmi nevalné úrovně.
Pan Malý se však přísně drží svých zásad a puntičkářsky dbá na zachycení pokud možno základních znaků druhu houby, na vhodné osvětlení – bez použití blesku, nýbrž jen pomocí odrazových ploch – a konečně na zachycení biotopu typického pro danou houbu.
Vzniká tak postupně výjimečný archiv, jenž jednou zcela jistě nahradí stávající nedostatečné atlasy. Zatím pan Malý, momentálně postižený nemocí – encefalitidou, kterou chytil od klíštěte při svých nekonečných pochůzkách v lese, chystá alespoň kalendář.
Naše postavení houbařské velmoci ostatně dokládá skutečnost, že někteří houbaři se sběrem hub dokážou normálně uživit. Dost bizarní představa například pro běžného Kanaďana, že někdo v tisíce kilometrů vzdálené střední Evropě sedí u internetu a zkoumá aktuální spáleniště v kanadské divočině, aby si najednou nadšeně plácl do stehen, koupil letenku a vydal se za Atlantik sbírat smrže, které rostou právě na místech postižených ohněm.
Ale to je realita. Měsíc strávený v divočině se bohatě vyplatí a ještě si našinci (autor jejich totožnost zná, leč oni chtějí zůstat v anonymitě, aby jim nikdo v jejich byznysu nekonkuroval) užijí dobrodružství jako vystřižené z románu o dobývání dalekého severu. Kanadské smrže se následně servírují ve vybraných českých restauracích.
O autorovi| Petr Králík, stálý spolupracovník Pátku
