Jsou věty, které člověku uvíznou v paměti, ať už z důvodu palčivosti jejich významu, či počínající senility majitele mozku. Kromě takových nesmyslů jako „tchyně na vině - tchýně na víně“ je to v mém případě jedna pasáž z debutového románu Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole.
Vypravěč románu se v ní ptá: „Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech vášnivých vzplanutí trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti ani nicoty; chtělo by to nalézt bezvýraznější, zhuštěnější a jednotvárnější literární postup.“
Michelu Houellebecqovi se povedlo své psychické propady a obsese přetavit v umělecká díla, která mu přinesla úspěch a samozřejmě také peníze, a tedy nezávislost. Autor nyní žije na samotě v Irsku a je natolik svérázný a sebestředný, že filmovou verzi zatím posledního románu Možnost ostrova sám režíroval. Film to ale teď od kritiků schytal - zaslouženě, nebo mimo jiné proto, že nemáme rádi, když někdo mění role? Že když se etabluje jako spisovatel, tak má být rád, a nepokoušet se o film?
Jako by podivínu Houellebecqovi bylo dáno, aby neustále setrvával na pozici nepřizpůsobivého vyvrhele. Jestli on nakonec není v lecčems podobný Heathcliffovi. O něm hned na první stránce románu Emily Brontsové Lockwood říká: „V celé Anglii bych na mou věru marně hledal zákoutí tak dokonale chráněné před společenským ruchem. Pro mrzouta je to učiněný ráj - a ten pan Heathcliff se ke mně tak hodí do páru, že se o tu pustinu můžeme klidně rozdělit. Znamenitý chlap!“
I některé další věty o Heathcliffovi jako by byly charakteristikou hrdinů Houellebecqových knih: „Odpouštěl jsem v duchu Heathcliffovi jeho potrhlost, neboť mě ten ztřeštěný výbuch žalu přesvědčil o tom, že asi nějak hluboce trpí.“ A pak je tu ještě pasáž o tom, jak se Heathcliff dostal na Větrnou hůrku: „... to dítě sebral v Liverpoolu někde na ulici. Choulilo se tam opuštěné, vyhladovělé a nebylo možné z něho dostat kloudné slovo. Vyptával se, čí je. Nikdo to nevěděl.“
Není tedy nakonec zmínka o Větrné hůrce vlastně zoufalým zvoláním: Proč už nejsme na Větrné hůrce?! Možná se tam Michel Houellebecq pokusil vrátit přestěhováním do Irska. Ale ví, že ve svých románech se tam vrátit nemůže, že by to nepůsobilo věrohodně, a tak se z něj v Možnosti ostrova, která přináší příběh klonů, naopak stal vizionář.
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
