Rozhlasová hra je umělecký žánr, jenž se jen málokdy dostává na stránky novin, což je škoda. Většinou jediným způsobem, jak toho dosáhnout, je způsobit pobouření. To se kdysi podařilo Orsonu Wellesovi, který vyděsil posluchače inscenovaným náletem Marťanů na New York, takže vybíhali na ulice a chystali se na válku světů.
Naštvat leckoho se podařilo i Davidu Drábkovi, jenže na rozdíl do Wellesovy hry, tu jeho právě ti naštvaní, pobouření a uražení neslyšeli. Kdyby ji totiž slyšeli, nemohli by reagovat tak popuzeně, nesmyslně, ba slabomyslně. Jim stačilo pouze to, že se jmenuje Koule a je o Heleně Fibingerové, maximálně si přečetli pár ukázek. Z toho usoudili, že půjde o hru, v níž se bude koulařka ostouzet čili bude se z ní dělat prča. Protože přece Helena Fibingerová není pro nic jiného, než pro ostouzení a legraci vhodná, myslí si ti lidé, na něž by se měla slavná sportovkyně především zlobit. Kdyby si totiž tu hru poslechli, museli by uznat, že ona Milena, která vskutku má mnohé rysy naší milé atletky, je postava sympatická, spravedlivá a veskrze lidská. To za prvé, Za druhé by uznali, že autor k ní přistupoval se citem, soucitem a empatií. Že si z ní dělal trochu i legraci, je správné, protože ani Heleně Fibingerové nikdy nechyběl humor. Až si to poslechne, uzná to i ona.
O autorovi| JIŘÍ PEŇÁS redaktor LN
